Věra Zámečníková: I pro mě se „pohádka” stala skutečností…

Ovšem jedno setkání na nejrušnější křižovatce ve městě se mi stalo osudovým. Dana mě oslovila a nabídla mi změnu: „Věruš, chtěla bych, abys pracovala v mojí firmě. Budeš lidem radit, co s penězi, a někdo jiný tě za to bude dobře platit! Přijeď devatenáctého března v pět hodin do základní školy v Toužimi a poslechni si další informace.“

Můj manžel Josef pracoval v nejznámějším karlovarském podniku, kde bylo zvykem Josefa řádně oslavit. Já chtěla na INFO - Pepča chtěl svoji oslavu. Co teď? Říká se, že nic není náhoda. Oslavu tenkrát z praktických důvodů přeložili na konec týdne a já s Pepčou jsme se vydali na INFO do Toužimi. Tam se nás Mirek Žemlička zeptal: „Máte rádi pohádky?" Kdo by neměl rád pohádky s dobrým koncem? A pak padaly otázky: „Přejete si úspěch? Přejete si peníze? Přejete si, aby si vás lidi vážili? Co byste si přáli? Kolik by to stálo peněz? Jak dlouho na to budete vydělávat, když nic nezměníte?"

Ani za sto padesát let nebudu mít na lepší bydlení, auta a cestování dostatek peněz, pokud neučiním změnu. Všechno se mi honilo hlavou. Představovala jsem si, jak budu jednou bohatou babičkou, která rozmazluje sebe i celou rodinku. V tu chvíli už pro mě existovala pouze jediná možnost - změna. Po dvaceti letech jsem ukončila pracovní poměr ve školství a za podpory manžela i dětí jsem „odřízla větev", na které jsem dosud seděla. Začala jsem pracovat, školit, budovat si svůj tým. A tak se i pro mě díky dlouhodobé spolupráci s OVB moje ‚pohádka" stala skutečností!

Mám kolem sebe bezva tým spolupracovníků (viz foto). Některým stačilo ukázat cestu a jsou velmi úspěšní. Člověk sám zmůže jen velmi málo. S týmem je práce radostnější, efektivnější. Těším se z každého setkání s nimi. Ráda na nich pozoruji změny v myšlení a jednání. Nenechte si ani vy ukrást svůj sen. Všichni jsme stvořeni pro úspěch! Cením si firemního zázemí naší zemské ředitelky. Kdyby nebylo její osoby, čekala bych nyní, jaký mi vyměří důchod. Velmi si vážím soukromí - zázemí mého manžela, mých dětí Petry a Radka, mých rodičů a brášky Péti. Užívám si totiž nové role babičky - mám ročního vnoučka Maxe. Je pro mě studnicí energie a radosti. Snažím se radost a cit dát do každého dne. S manželem velebíme naši vysněnou „haciendu" a rádi cestujeme. Právě jsme se před pár týdny vrátili z Thajska. A zas mám z čeho rozdávat! Vždyť paprsek toho vnitřního sluníčka zahřeje každého. Nežeňte se bezhlavě s klapkami na očích k vysněnému cíli. Vychutnejte si tu cestu, dejte šanci každičkému dni, aby byl tím nejkrásnějším!