Miloslav Horký: Podnikání je hlavně o změně myšlení

Proč jste se jako pedagog, kterého jeho práce baví, začal rozhlížet po jiném uplatnění?

Oba jsme s manželkou učili a finanční prostředky ve školství v té době nebyly zase tak zajímavé. Navíc jsem si uvědomoval, že ve školství nic neovlivním. Pokud chci více peněz, tak musím zestárnout, protože ve státní sféře se vše řídí tarify. Hledali jsme tedy, jaké by v našem okolí byly příležitosti. Základní kapitál jsme neměli, cestou investic jsme tedy jít nemohli. Manželka ale měla známou, která tehdy působila jako oblastní ředitelka OVB. Začali jsme se o toto podnikání zajímat a vyrazili jsme na první školení. Manželka šla 7. 7. 1997, já o týden později. Hned ze začátku se nám to zalíbilo a zcela jsme tomu propadli.

Po prázdninách jste tedy už do školy nenastoupili?

Přece jen tak rychlé to nebylo. Ještě první rok jsme museli mít dvě zaměstnání. Dopoledne jsme byli myšlením zaměstnanci a od pěti hodin, kdy jsme se vrátili ze školy, se z nás stali podnikatelé. Věnovali jsme tomu i každou volnou sobotu a neděli. Po roce jsme si ale řekli, že už to tak dál nejde. Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, tak se tomu musí věnovat na 100 %. První skončila manželka, odešla už v pololetí. Já jsem vydržel až do konce školního roku, protože jsem měl na starosti organizaci maturit a podobně.

Nebáli jste se oba opustit místo? I když platy ve školství nebyly nikdy vysoké, přece jen školy byly, jsou a budou...

Říkali jsme si, že když budeme to, co jsme dělali pro někoho jiného, dělat pro sebe, tak neexistuje, aby nepřišel úspěch. Nikdy jsme si nepřipustili, že by to nešlo a že bychom třeba neuživili děti. Já říkám: „Začínej s myšlenkou na konec." Tehdy byl vrcholem v plánu kariéry zemský ředitel. Tak jsme si naplánovali, že budeme mít zemské ředitelství. A už ho máme. A najednou se cíle posunují. Je tam ještě senior zemský ředitel a super senior zemský ředitel. Nikdy jsme tedy neuvažovali, že by to bylo jen na zkoušku. On ani termín „podnikatel na zkoušku" neexistuje, na to se živnostenský list nevydává. My jsme v té době něco hledali a v OVB jsme to našli.

Jak strmá či klikatá byla vaše cesta v OVB?

V roce 1999 jsem byl obchodní vedoucí, za rok oblastní vedoucí, v roce 2004 jsem získal oblastní ředitelství, roku 2007 regionální ředitelství. Zemským ředitelem jsem se stal k 1. 11. 2009. Tah na branku byl silnější v závěru. Tato práce je postavena na komunikování s lidmi. Kvůli mé předchozí práci v nápravném zařízení v Horním Slavkově ale došlo ke zpřetrhání většiny mých vazeb. Ve Varech, po přestěhování, už jsem neměl žádné kamarády, přišli jsme vlastně do cizího města a své klienty jsme museli oslovovat mezi neznámými lidmi, kamarády našich dětí apod.

Přineslo vám získání některé pozice změnu, ať ve stylu práce nebo přístupu k ní?

Na školení jsem slýchával: „Na vyšší pozici se dostaneš, až když ji pochopíš." A je to tak. V duchu ale člověk žije tím, jaké to bude, až budu oblastní či regionální ředitel. Ale ono se nakonec zase tolik nezmění. Změní se třeba mírně styl práce. Vlastní obchod trochu ustoupí do pozadí. Mně se líbilo v plánu kariéry, že buď můžu dělat obchod, nebo se zaměřím na budování struktury a budu podporovat své spolupracovníky. Zpočátku jsem kariérní plán nosil všude s sebou. Měl jsem ho na nočním stolku, vpisoval jsem do něj opravy a poznatky. Nosil jsem si ho do vany i na WC. Já jsem věděl, že nechci celý život dělat jen obchod. A osobně si myslím, že dělat současně obchody i management není ideální. Já si zvolil cestu vedoucího pracovníka. Ředitel velkého podniku také nepřijde k soustruhu a nezačne u něj zpracovávat součástku.

Kdo se teď stará o vaše klienty?

O klienty se nyní stará spíše manželka. Ze spousty z nich jsou už naši přátelé a kamarádi. Vždyť je vedeme celým finančním životem. Máme spoustu klientů například mezi lékaři, právníky a podnikateli. Pokud něco potřebujeme my, víme, že se na ně můžeme obrátit. Navíc je přínosné, že získáváme informace i z jiných oborů. Souvisí to, že jste se více zaměřil na manažerskou práci, s vaší původní profesí učitele? Právě on má ve své náplni práce hlavně vést a vzdělávat... Asi na mně škola něco zanechala, hodně se na mně podepsala i služba v ozbrojených složkách, kde jsem postupoval až do vrcholných pozic. V člověku to asi nějak je, že chce vést a řídit lidi. Proto jsem si vybral právě tuto cestu. V předchozí práci jsem se setkal s lidmi, které normálně člověk nepotká. Seznámil jsem se díky tomu i s různými zvláštnostmi, a to vás pak už jen těžko někdo překvapí. Možná už můj život předpovídal, že jednou budu v OVB a budu zemský ředitel.

Jak se vám pracuje dohromady s manželkou?

Nám pracovat spolu vyhovuje. Kdyby to šlo, tak jsem třeba já zemský ředitel lichý týden a manželka sudý týden. My se přes den rozběhneme každý jinam, každý má své povinnosti. Ale večer se sejdeme doma a můžeme si povídat o naší struktuře a tím vlastně i o naší rodině. My stále vymýšlíme, co ještě zlepšit. Je zajímavé, že nejlepší nápady přicházejí v jednu hodinu v noci. Když jste dva, tak prohry nejsou skoro nic a výhry jsou hezčí.

Do rozhovoru na chvíli vstupuje manželka Hana, která na setkání partnera doprovodila.

Když jsme učili, tak nás bavilo neustále vymýšlet nové metodiky a plány. Ve školství to máte ovšem stále za stejné peníze. Zatímco když školení vymyslíme v OVB a lidi správně naladíme, tak to nese ovoce a lidem se daří.

Co vašemu velkému pracovnímu nasazení říkaly děti?

Zpočátku jim to bylo trochu proti srsti, protože jsme na ně neměli tolik času. Po večerech a víkendech jsme chodili po klientech a budovali strukturu. Ale postupně to přijaly za své. Jedním z našich prvních partnerů bylo Amcico. Pamatuji se, že když jsme odněkud přišli, tak syn stál ve dveřích a ptal se: „Máte to Amcico?" Děti si musely o OVB samy říct. Dcera nejprve odjela pracovat do Anglie a Spojených států jako au-pair. Z Washingtonu nám pak volala a říkala: „Já myslela, že vy děláte hodně. Ale lidé v Česku nevědí, co to je, dělat hodně. Tady v Americe se musí opravdu pracovat." Když se vrátila, nastoupila do zaměstnání. Vydržela tam asi tři dny a zjistila, že to není nic pro ni. Pak se teprve rozhodla pro OVB. Syn v zaměstnání vydržel půl roku, pak také začal pracovat s námi. Máme to rozdělené tak, že dcera je pod manželkou a syn pode mnou. Švagr byl v té době šéfem Barum Continental pro Karlovy Vary. I on po nějaké době přišel a říkal: „Já jsem stále na stejném místě a vy se pořád někam posouváte." Pak se zapojila i švagrová a neteř.

Kdo vás v podnikání nejvíce ovlivnil?

Začínali jsme pod oblastní ředitelkou paní Zdenkou Zouharovou, které jsme velmi vděční za to, co nás naučila. Nyní spadáme pod super senior zemského ředitele pana Žemličku. I díky němu se nám podnikání tak líbí. On do něj přinesl filozofii úspěchu. Naučil nás dívat se na podnikání jinak. Nejen jako na vydělávání peněz, ale z pohledu úspěchu - pokud budeš úspěšný, peníze přijdou vždycky. A to „vtloukáme" do hlavy i svým spolupracovníkům. Pokud upřednostníte peníze, tak to bude špatné. Pak vás dokáže kdokoliv přeplatit. Že to děláme s manželkou, nás inspirovala senior zemská ředitelka paní Hanka Slezáková, která je také středoškolská učitelka a také podniká s manželem. My se také snažíme ovlivňovat naše kolegy. Pokoušíme se jim vysvětlit, proč chtít podnikat. Jim se nastaví finanční termostat v hlavě na současné příjmy a oni ani nevědí, co by vlastně chtěli. Nemají své sny, nevědí, co to je úspěch. Každý sen totiž stojí peníze. Podnikání je hlavně o změně myšlení. Ti, kteří to dokážou, jsou pak úspěšní. Ti pak vyjíždějí nahoře na ranglistech.

Jaké budou vaše další kroky v podnikání?

Myslel jsem si, že nikdy nebudu podnikat v zahraničí, protože stejně jako většina mé generace neumím jazyky. A najednou... Protože máme šikovné spolupracovníky, tak přes oblastního ředitele pana Svobodu podnikáme na Ukrajině, kde jsme nejúspěšnějším ředitelstvím. Přes oblastního ředitele pana Hegenbartha začínáme podnikat ve Španělsku, snad se rozjede Rusko, které připravuje paní Martina Malá...

Jak nejraději relaxujete?

V čase před OVB jsem hodně četl, jezdili jsme na lyže. Ale míra vašeho úspěchu se odvíjí od toho, kolika věcí jste schopni se vzdát. Takže chce-li být člověk hodně úspěšný, tak se hodně věcí musí vzdát. Naším koníčkem se stalo OVB. Ale samozřejmě je nutné relaxovat. A já mám rád auta. Takže rád autem jezdím a rád si je kupuju. Protože s přibývajícím věkem si musím více hlídat váhu, rozhodl jsem se něco pro sebe také dělat. Běhat mě ale moc nebaví, tak jsme s manželkou začali hrát golf. Je to krásné, když existujete jen vy, zelená tráva a bílý míček. Při tom nemyslíte na nic jiného a vyčistíte si hlavu. Líbí se mi i etika golfu, kde se dobrovolně dodržují pravidla. To mně připomíná naši práci v OVB. A co se týká cestování, to nám splnilo OVB vrchovatě.

MGR. MILOSLAV HORKÝ

Narodil se v Karlových Varech. Vystudoval střední průmyslovou školu strojnickou v Ostrově. Pak mu rozum říkal, aby nastoupil základní vojenskou službu. Jakmile prošel branou kasáren, věděl, že to byla největší chyba jeho života. Po vojně se přihlásil na pedagogickou fakultu v Plzni, obor fyzika a základy průmyslové výroby. Po škole rok učil, ale protože v Karlových Varech nesehnal byt, oblékl na 15 let uniformu a pracoval na oddělení přímé práce s odsouzenými v Horním Slavkově. Po roce 1993 se vrátil do školství, kde zastával pozici zástupce ředitele. V roce 1998 učitelskou dráhu definitivně opustil a věnoval se jen OVB. S manželkou Hanou má dceru Hanku (27 let) a syna Petra (29 let), všichni rovněž působí v OVB.