Regionální ředitel Pavel Turek: Cesta k úspěchu v OVB není sprint, ale maraton

Jaké byly podle vás zásadní milníky ve vašem postupu na pozici regionálního ředitele?
Milníků bylo víc, ale pár z nich mi zůstalo hluboko v paměti. Jeden z prvních klíčových momentů přišel na strategickém meetingu s managementem, kdy jsme si pojmenovali jednoduchou myšlenku: už na začátku kariéry bychom měli naše lidi učit hrát podle správných pravidel a pomoci jim skutečně pochopit náš kariérní plán.
 

K čemu jste došli?
Dobrali jsme se k  závěru, že manažerský příjem má vždy několikanásobně vyšší hodnotu než příjem z osobního obchodu, a proto je potřeba už od začátku hrát podle pravidel a podmínek pozice zemský ředitel, kde kariérní plán definuje minimální podmínku šesti přímých spolupracovníků. tam vznikla myšlenka, že už od začátku se musíme soustředit na toto číslo. Abychom měli rezervu, vznikl pojem 8DND8 – osm, dokud nemám dobrých osm, což znamená mít minimálně osm úvodních rozhovorů měsíčně, dokud nemám osm přímých spolupracovníků odpovídajících definici „dobrých“. Dokud to nemám vyřešené, nedává smysl věnovat čas ničemu jinému. V tu chvíli jsem si udělal vlastní audit přímé struktury – jestli jsem s ní spokojený a zda je s aktuální strukturou „dohratelné“ dojít do konce. Začal jsem se víc zaměřovat na to, zda to, co mám, odpovídá definici „osm dobrých“.
 

Zmínil jste, že milníků bylo více. Jaké byly další?
Dále to bylo splnění personálních podmínek klíčových lidí, s nimiž se podařilo vybudovat prostředí, kde lidé chtějí být, ne musí. Posledním milníkem pak bylo uvědomění, že každá fáze kariéry má své tempo a že se vyplatí vydržet. V OVB se nevyhrává díky štěstí, ale díky vytrvalosti a víře v nastavený systém.

Jak byste popsal sledovací období (kdy se musí splnit určité jasně definované podmínky) a dobu, kdy bylo povýšení na dosah – byla to motivace, nebo spíše stres?
Sledovací období je moje nejoblíbenější část kariéry a vždy na něj vzpomínám s nadšením – stejně jako na rekordní měsíce. Mám rád, když je v kanceláři cvrkot, dějí se věci, posouvají se hranice a překonávají limity. takže stres tam byl, ale pozitivní, tzv. eustress. Mám to prostě rád. „Nebylo to o štěstí, byla to volba.“ – to je věta, kterou jsem nechal vygravírovat na exkluzivní vzpomínková pera pro lidi, kteří se na sledovacím období podíleli. Protože jsme potřebnou produkci na povýšení napsali už před začátkem sledovacího období, trochu jsem si na sebe ušil bič. Cílem bylo zvládnout sledovací období s vyšším výkonem, aby to byla větší výzva. Nakonec se nám podařilo místo 90 tisíc jednotek (požadovaný výkon ve sledovacím období) udělat výkon přes 120 tisíc. Jako tým jsme z toho vyšli mnohem silnější! Věřím, že v průběhu kariéry je potřeba dělat velká rozhodnutí. Já jsem se na začátku rozhodl, že to zvládneme, a i když se objevilo pár pochybovačných hlasů, věděl jsem, že jak se budeme přibližovat k cíli, lidé začnou víc a víc věřit. A přesně to se stalo.

Kdo nebo co vás na této cestě nejvíce ovlivnilo?
Mám štěstí, že od začátku vyrůstám ve skvělé struktuře super senior zemského ředitele Jana Hamra, pod přímým vedením Miroslava Bartušky. toto prostředí mě a nespočet mých úspěšných kolegů i kamarádů formovalo a „obrušovalo“. Je nereálné vyjmenovat všechny, kteří mě ovlivnili, protože každý z nich má svůj podíl, ale největší zásluhu má rozhodně Míra Bartuška, který ze mě, z kdysi „nemastného a neslaného“ kluka z Horažďovic, pomohl vytvořit regionálního ředitele. Dále moje partnerka Simča, se kterou máme syna Olivera. Během mé pracovní vytíženosti se o něj starala a já se snažil v práci fungovat co nejefektivněji, abych domů přicházel s pocitem, že jsem posunul věci dál, i když jsme spolu nemohli trávit tolik času. A nakonec musím zmínit i svůj podporující management – manažery z přímé linie, kteří to se mnou táhnou už roky: Tomáš Štrom, Radek Vlček, Daniel Macoun, Martin Bednář, Klára Hřebcová a Marek Luska.

Pracuje regionální ředitel jinak než ředitel oblastní?
Rozhodně ano. S každým krokem v kariérním plánu se člověk musí víc odpoutat od operativy a víc přemýšlet strategicky. Jako oblastní ředitel jsem byl stále hodně ponořený v operativě, konzultoval jsem velké množství spolupracovníků, dělal hodně seminářů a vzdělávacích akcí, a většina z toho stála přímo na mně. Jako regionální ředitel se víc zaměřuji na tvorbu podnikatelského prostředí, kulturu a systém, který dává smysl. Snažím se méně věcí dělat sám, ale víc inspirovat ostatní, aby je dělali se mnou, případně připravovat akce tak, aby byly systematicky předatelné.

Když se podíváme zpět na vaše začátky – vzpomínáte si na svůj úplně první den? Co vám tehdy běželo hlavou?
To je jasné, jako by to bylo včera! Jelikož jsem se o spolupráci přihlásil sám a své místo si musel trošku vybojovat, jel jsem na první informační seminář plný očekávání a doufal, že mi to půjde a jednou v tom budu dobrý. Pamatuji si, jak jsem byl ze všeho úplně „vystřelený“. Koncept i přidaná hodnota služby mi přišly neuvěřitelně zajímavé. Nutno dodat, že jsem tehdy neměl ani běžný účet a vůbec jsem nevěděl, že služba finančního poradenství vůbec existuje. Pamatuji si Míru Bartušku a Michala Kossútha ze střední školy ve Strakonicích – chodili o pár ročníků nade mnou. A teď, když jsem je na semináři o několik let později potkal, fascinovalo mě, jak umí mluvit, prezentovat a rozumí oboru. Uvědomil jsem si, že neuteklo zas tak moc času, a řekl jsem si: „Jsem tu správně. Pokud za dva až tři roky budu tam, kde jsou oni, bude to životní gamechanger.

Co vás během kariéry naučilo nejvíc?
Praxe. Být v procesu, chodit na hřiště a nikdy nechybět na žádné akci. Nejvíc mě naučili lidé – každý spolupracovník, klient i ztracená příležitost. taky trpělivost. Dřív jsem chtěl všechno hned, dnes chápu, že opravdový úspěch potřebuje čas, disciplínu a schopnost zůstat věrný procesu, i když se vám zrovna nechce nebo nedaří. Chvíli mi trvalo pochopit, že pozice v kariérním plánu reflektují míru mojí vyspělosti a vyspělosti mých spolupracovníků, a že občas je potřeba věci prostě odmakat, aby se člověk mohl posunout dál.

Jak si udržujete motivaci a energii?
Mám štěstí, že jsem od  přírody snílek a  vizionář. Část kariéry jsem dokonce tvrdil, že žádnou motivaci nepotřebuji – stačí se rozhlédnout kolem sebe a hned vidím několik vzorů, jak bych se chtěl mít a  pro co pracovat. Zajímám se o oblast longevity, takže dodržuji základní pilíře: kvalitní spánek, pestrá strava, pravidelný pohyb a  suplementace. Postupně se také zbavuji věcí, které mě nebaví nebo které dělat nechci. Život bez asistentky nebo uklízečky si dnes neumím představit. A často říkám, že kdyby měl Rohlík příplatkovou službu za dovezení nákupu až do lednice, byl bych první, kdo by si ji zaplatil.

Co byste poradil lidem, kteří chtějí ve firmě profesně růst?
Buďte trpěliví a nehledejte zkratky. Cesta k úspěchu v OVB není sprint, ale maraton. Učte se, buďte zvídaví a dělejte malé kroky každý den. A hlavně – obklopte se lidmi, kteří vás táhnou nahoru, a zbavte se pochybovačů. Když vám někdo věří, věřte chvíli jeho víře, dokud nezačnete věřit sami sobě. Jeden kamarád říká: „I velmi chudý a neúspěšný člověk může mít bohaté a úspěšné dítě, jen ho nesmí učit svým způsobům.“

Co vás baví mimo práci? Máte nějaký koníček, který vás „uzemňuje“?
Rád vařím, hlavně steaky, a v zimě miluju dlouhé konzulta ce a rozhovory v sauně. Mám rád kolektivní zábavu a sporty, protože máloco mě baví dělat samotného. I do fitka většinou chodíme ve třech až čtyřech lidech, takže z toho vzniká tako vá malá porada managementu. V poslední době jsem si ob líbil padel, a protože jsem dřív býval velký gamer, těším se, až Olík trochu povyroste a budeme moct „pařit“ něco spolu. A nakonec musím zmínit i cestování s kolegy – když mi někdo kompletně naplánuje dovolenou, to mě baví nejvíc! Většinou se mě někdo zeptá: „Nechceš jet s námi?“ A já odpovím: „Máte to všechno naplánované?“ Když řeknou ano, říkám: „tak jo!“ A je mi jedno kam – mám rád spontánní rozhodnutí.

Jakým směrem se chcete rozvíjet dál – osobně i profesně?
Osobně mě teď hodně zajímá psychologie vedení, koučink a práce s emocemi. Profesně chci rozvíjet další generaci spolu pracovníků, kteří umějí spojit výsledky s užitečností. Mým cílem je, aby i po letech lidé říkali: „Díky Pavlovi jsem začal přemýšlet jinak.“ Chci také dál budovat investiční portfolio a jít dobrým příkladem. Své spolupracovníky vedu k tomu, aby už od začátku investovali do sebe, do lidí a postupně škálovali příjem z podnikání na další zdroje – například z investic či pronájmů.

Jaké hodnoty dodržujete při vedení lidí?
Určitě transparentnost a čitelnost. Když se mi něco líbí — říkám to. Když ne — taky to říkám. A pak kontrola. Ne jako buzerace, ale jako základ pro pochvalu a zpětnou vazbu. Když nevím, co kdo udělal, nemůžu ho pochválit ani mu pomoci se posunout. A do třetice pozitivní přístup. Lidi o mně říkají, že i v blbé situaci najdu něco dobrého. To se mě drží.

Čeho si nejvíce ceníte na svém týmu?
Nejsem moc emocionální člověk, ale jestli mi něco do káže vždy vehnat slzy do očí, tak je to uvědomění, jaké mám štěstí na lidi kolem sebe. Vím, že za hlavní jádro týmu bych dal ruce do ohně a oni za mě taky. Mají srd ce na správném místě, umí podržet, jsou loajální a féroví. Je to směs různých osobností, což vytváří dynamické prostředí, kde se klade důraz na principy, otevřenost a kvalitu. 

Čím je vaše ředitelství v rámci struktury OVB jiné než ostatní?
Rozhodně jsme rozpoznatelní díky naší specifické firemní kultuře a humoru. Ať už je to můj typický pozdrav „Švík“, který se šíří strukturou dál, nebo filozofie „umění žít“ – dělat věci tak, aby to byl pro lidi zážitek, ať už pro klienty nebo pro nás samotné. Občas děláme spontánní věci, které nakonec píšou ty nejlepší a nejvtipnější příběhy a zážitky

Mají podle vás lidé, kteří úspěšně podnikají s OVB, něco společného? Co je podle vás spojuje?
Ano, mají! Já jim říkám DOERS – lidé činu. Dělají víc, než mluví. Jsou to realizátoři, tahouni a makáči. Mají vytrvalost a víru. Úspěšní lidé v OVB nemají žádnou superschopnost, jen se naučili pracovat i tehdy, když se ostatním nechce a nevzdali to, když to bylo těžké. Mají silné „proč“, umí překonat nekomfort a chtějí růst. A hlav ně, mají v sobě kus pokory, protože vědí, že bez týmu by to nedokázali.