Splněný životní sen

Kromě výborného jídla (ručí za něj bývalý šéfkuchař karlovarského Imperialu) se tu potkáte s něčím, co v Čechách není tak obvyklé – s tím správným osobním přístupem majitelů k hostům, na který jsme zvyklí v Německu či Itálii. Dělají vše pro to, aby se tu hostům líbilo a aby jim chutnalo. Je to totiž jejich splněný sen, ke kterému se vypracovali po mnoha letech práce a odříkání.

V RESTAURACI MANŽELŮ SONTÁGOVÝCH

Restaurace Pyramida v Karlových Varech není na nějakém rušném místě. Musíte k ní z centra popojet. Přesto si na nezájem hostů stěžovat nemůže. Je proslavená dobrým jídlem a příjemným domácím prostředím. A krásnou zahradou.

Když se bavíte s její majitelkou, máte pocit, že splnit si sen bylo vlastně velmi snadné. Ve svém vyprávění jakoby stírá všechny komplikace, na které po několik let naráželi, a zlehčuje to, že většinu toho, co mají, udělali opravdu vlastníma rukama, což se dnes příliš nevidí. Ale snad právě z toho plyne přístup, který ona i celá její rodina k restauraci mají.

Ačkoli by si mohli s manželem užívat zaslouženého odpočinku, jejich naturel jim to nedovolí, a tak zatímco manžel v kuchyni už vše jen kontroluje a věnuje se spíš rozvoji okolí restaurace (jako třeba letnímu grilu, který nedávno postavil z kamene), paní Sontágová dohlíží na chod restaurace, a když má náladu, něco dobrého upeče. Vyhlášené jsou její buchtičky se šodó. A pak si v restauraci sedne a pozoruje, zda hostům chutná.

Úplně nejraději ale jsou, když jsou obklopeni dcerami a vnoučaty. Při rozhovoru s paní Sontágovou nelze pochybovat - restaurace bude mít své pokračovatele právě v jejích dětech a jejich rodinách.

Jak to vůbec přijde, že si najednou pořídíte restauraci?

Ono to vůbec nepřijde najednou. A bohužel ani rychle. Ale měli jsme sen a za tím jsme šli. Dnes už se tomu mohu jen smát, ale když jsme restauraci budovali, často nám do smíchu nebylo.

Vy jste opravdu měla jako sen vlastní restauraci? Lidé obvykle spíš sní o tom, jak nic nedělat, než jak si na sebe vázat práci...

Byl to sen můj i manžela. Bydleli jsme v centru Karlových Varů, v paneláku, manžel léta pracoval jako šéfkuchař v Imperialu a po večerech jsme snili o tom, jaké by to bylo, mít vlastní restauraci, co bychom jak dělali. Jenže byla jiná doba a představa, že si jednou otevřeme vlastní podnik, byla úplně směšná.

Jenže nakonec se doba změnila a to, co dříve bylo nemožné, se náhle stalo možným.

Tak rychle to zase nešlo. Po revoluci se mnohé změnilo. Maminka dostala v restituci pozemky, jeden nám dala a na něm jsme chtěli vybudovat svůj domov. Jenže bylo potřeba si na to nejprve vydělat. A tak manžel pracoval v Německu a v každé volné chvilce jsme budovali náš dům. Vlastníma rukama. O restauraci jsme v té době vlastně ani nepřemýšleli.

Ale nakonec jste se k ní vrátili a úspěšně jste ji postavili.

To bylo až později. Dům už stál a my jsme se vrátili zpátky ke snění. Manžel si jednou sedl a začal navrhovat, jak by restaurace měla vypadat a co by jak chtěl. Vlastně si udělal návrh a šel za architekty s tím, jak chce, aby restaurace vypadala. Ti lomili rukama, přemýšleli, jak to celé udělat, ale nakonec si poradili.

A tak se začalo stavět?

To právě ještě vůbec. Manžel stále jezdil do Německa vydělávat peníze, já jsem se stala takovou administrátorkou celého projektu a vyběhávala jsem všechna možná povolení. Trvalo to přes rok a byly chvíle, kdy nám oběma bylo do breku a chtěli jsme to zabalit. Prostě toho nechat, když jsme viděli, co se děje.

Vy byste se tak snadno vzdali svých snů?

Vzpomínám si, že jsem třeba byla na stavebním úřadě a tam úředník vzal takový nějaký hřebík, začal s ním mávat nad plány a pak zcela vážně řekl, že ten náš pozemek má špatnou energii a že doporučuje tam nestavět. To jsem nevěděla, kdo z nás dvou je blázen. Vlastně když si na to vzpomenu, tak to nevím dodnes. Nic nešlo snadno, to psychické vypětí bylo příšerné.

Ale nakonec se podařilo dát všechna razítka dohromady a mohly najet stavební firmy.

Když už jsme měli administrativu takříkajíc v kupě, nenajely žádné firmy, ale restauraci jsme začali budovat sami. Především tedy manžel, i když je pravda, že pomohli známí a přátelé.

To opravdu celou restauraci dělal váš manžel a rodina?

Dalo by se říci, že ano. Samozřejmě práce, které musely být udělány odborníky, na to jsme měli pozvané firmy, ale jinak jsme tady všechno dělali sami. Manžel si restauraci vysnil a také si ji sám uskutečnil. V tom je to úžasné. On tady svůj sen opravdu doslova odmakal, spolu s rodinou.

Ale podařilo se.

Podařilo, ale takhle by to vypadalo, že šlo všechno moc snadno. Ono to bylo celé komplikovanější. Byli jsme také v období, kdy nám docházely peníze, naše dcery nám pomáhaly třeba tak, že pracovaly v Německu a peníze nám posílaly. Těsně před dokončením jsme najednou zjistili, že nemáme finance na vybavení restaurace.

To asi nebylo příjemné.

Na začátku jsme ještě měli pocit, že to zvládneme, že si někde půjčíme. A tak jsem běhala od jedné banky ke druhé a všude prezentovala náš obchodní plán. A všude jsem pohořela. Měli pocit, že restauratérství je neperspektivní odvětví, že se v dané lokalitě neuživíme a podobně. Už jsem ztrácela naději a přemýšleli jsme, co dál.

A jak se nakonec podařilo peníze na vybavení sehnat?

Jak už to bývá, pomohl jeden známý. Jednou jsme si na to celé stěžovali a on nám doporučil, ať se potkáme s jeho finanční poradkyní, paní Zámečníkovou, že ona mu velmi dobře vyřídila úvěr a mohla by pomoci i nám.

A tak jste se dostali k OVB.

Přiznám se, že to nebylo tak rychlé. Já jsem finančním poradcům příliš nedůvěřovala, a tak jsem ještě nějakou dobu čekala. Pak jsem jí ale zavolala, sešly jsme se a ona přemýšlela a přemýšlela, co s tím udělat. Myslím, že věděla, že v ni nemám důvěru, že jsem skeptická. Pak ale jednou zavolala, že by měla řešení.

A vy jste uvěřila.

Ale kdepak. Myslela jsem si, že mi přijde nabídnout hypoteční úvěr. Ten nám nabízel každý, ale nakonec nám ho stejně nedali. Ona ale přišla s tím, že by pro nás měla úvěr. Úrok byl sice vyšší, ale byla to konečně šance.

Takže vás paní Zámečníková přesvědčila.

Ani tenkrát ne. Řekla jsem si, že uvidíme, až bude podepsaná smlouva. Když se pak ledy skutečně pohnuly a my podepsali smlouvu, získala paní Zámečníková a OVB mou důvěru.

Takže dnes už paní Zámečníková vaši důvěru má?

Nejenže má naši důvěru. Stali se z nás přátelé, potkáváme se, a když něco potřebujeme, nejen ohledně úvěru, tak jí zavoláme a ona nám poradí. Třeba děti teď budou stavět své domy, a tak už zase všechno řešíme. Je to pořád dokola.

A řekněte - prozradila jste jí někdy, jakou nedůvěru jste k ní na počátku chovala? Jak dlouho trvalo, než vás přesvědčila?

To jo, já jí to řekla hned na začátku. Nemělo cenu se tvářit jinak, ona by to ze mne stejně vycítila. Věděla to a dokázala mou nedůvěru zlomit.

A jak se restauraci vede dnes?

Děkuji za optání, jde to. Manžel postupně zacvičil kuchaře, chodí sem stále každý den a kontroluje, zda je všechno, jak má být. A stále něco zlepšuje. Třeba právě teď je venku a staví loď, je to vlastně takové posezení u grilu. On si to vymyslel a sám udělal. Dneska ráno vstal ve čtyři, a že jde natírat, abychom to měli do soboty hotové, to tu máme svatbu. Tak jsem ho alespoň přesvědčila, ať počká, až bude světlo. On má něco v hlavě, jde za tím a vlastníma rukama to pak udělá. Je to takový renesanční člověk.

To je pak život hned snazší, když vedle sebe máte takovou oporu.

On umí zahrát na klavír, uvařit, zedničit, uživil by se i jako truhlář. Jednou jsem ho zkoušela, co všechno umí a dala jsem mu jehlice, vlnu a ať plete. No a on začal plést. Hladce i obrace. Na co sáhne, to mu jde. To je do života velká deviza, pro něj i pro mne. Ale byla doba, kdy se nám tak lehko také nežilo. Když jsme restauraci otevřeli a než se to celé rozeběhlo, tak jsme mnohdy neměli ani na chleba. Museli jsme třeba prodat palety, abychom ho vůbec mohli koupit. A lidé nám nevěřili. Mysleli si, že když máme restauraci, tak jsme za vodou. A třeba nám řekli - tak to prodej. Byly noci, kdy jsme nespali, podepsalo se to na našem zdraví.

Není toho na vás už někdy moc?

To víte, že je. Já mu stále říkám, ať nevymýšlí další a další věci, ale on je workoholik. Pak přijde domů a říká, že je unavený. Nenechá se ale přesvědčit, aby nic nedělal. Stále má něco v hlavě. A máme velkou výhodu, že na to nejsme sami. Pomáhají nám tu naše dcery a jejich manželé. My se pomalu vytrácíme. Někdy jim do toho sice také ještě mluvíme, ale učíme se dělat to jen v nejnutnějších případech. A dcera mi pak stejně řekne, ať to neřeším. A je to tak dobře. Jsem moc ráda, že je kolem sebe máme, i vnoučata.

Viděl jsem, že zahrada kolem restaurace je dělaná hodně pro děti, jak je dnes moderní říkat „kids friendly".

Je to schválně, aby tady s námi mohla být vnoučata. Ale získali jsme tak spoustu dalších zákazníků, chodí k nám maminky s dětmi, ty si tu hrají a maminky u kávy povídají. Máme to takhle rádi, takový klidný rodinný podnik. Dokud to všechno jde a jsme schopni se sami zabezpečit, tak je to stále dobré. Ale podnikání v dnešní době lehké není. Řídíme se tím starým dobrým pravidlem „Náš zákazník, náš pán", ale ne vždy je to tak snadné.

Když se třeba setkáte s nepříjemným a nespokojeným hostem, neříkáte si někdy, že jste měli raději zůstat v tom paneláku v centru? Nelitujete?

Nelitujeme. Úvěr splácíme a uživíme se. Snažíme se, aby naši zákazníci byli spokojení, a jsme rádi, že naši práci přebírají mladí. My už tu budeme jen na radu.

A kdybyste mohla, šla byste do toho znovu?

Už ne. Já ani manžel už nemáme sílu. Kdybych ale měla tu sílu mládí jako kdysi, tak to by byla jiná. To proč ne. Když jsme do toho před lety šli, moc jsme nevěděli, co všechno nás čeká. Byli jsme optimisté a budoucnosti jsme se nebáli.

Vypadá to, že jste si velký životní sen s manželem splnili - máte šťastnou a spokojenou rodinu, restauraci, nenudíte se. Ale nepřemýšlíte už o nějakém dalším snu, který byste si rádi splnili?

Cestujeme. Dlouhé roky jsme nikde nebyli. Nebyl na to čas, léta letoucí na to nebyly ani peníze. Teď konečně můžeme, a tak se snažíme jezdit a poznávat.

A okukujete přitom "konkurenci"?

Chodíme a koukáme se, co kde mají, hledáme inspiraci.

A váš manžel třeba hodnotí jídlo?

To vůbec. On je hrozně vděčný strávník. Vždy si dá jen guláš a pak ho pochválí. Má rád, že ho všude dělají jinak. Naučili jsme se nekritizovat. Spíš pozorovat.

A pozvali byste si do restaurace slavného Pohlreicha?

A proč ne? Já jsem u něj v restauraci v Praze byla, jídlo měl výborné, ale bylo tam děsně málo místa. Neměla bych ale problém ho pozvat k nám. Každý vaříme něco jiného, každý vaříme po svém a já jsem ráda, že lidem u nás chutná. Poznáme to podle toho, že se k nám vracejí a že s sebou přivádějí své známé. Jezdí k nám rád třeba hejtman Karlovarského kraje, ale také podnikatelé, maminky s dětmi, máme hodně nejrůznějších akcí. To ukazuje, že to asi děláme dobře.