Na tragickej život jsem já pes

Z původních čtrnácti zaměstnanců zůstala nakonec sama, starala se o administrativu, ale také jezdila s vysokozdvižným vozíkem a ručila za zboží v hodnotě čtvrt miliardy korun. Stres si ji zde našel a krutě se na ní vyřádil v podobě velmi vážného rakovinového onemocnění. Ani tehdy to ale nevzdala a svůj boj znovu úspěšně vybojovala. Po celou dobu jí přitom bylo oporou OVB. Dnes si přeje jediné – vrátit se zpět do práce, mezi lidi. Kromě vnitřní síly jí v tom pomáhá také její nezdolný optimismus.

NA NÁVŠTĚVĚ U PANÍ VALERIE BOCKOVÉ

Pokud podle rozhovoru čekáte, že vám přijde otevřít od pohledu nemocná žena, pletete se. Už po telefonu je slyšet, že paní Bocková v sobě má příslovečnou severomoravskou energii, kterou jí nesebraly ani životní lapálie, ani zdravotní problémy. Spíše naopak. Jako by jí daly energii a optimismus, který chybí mnohým z těch, kdo mají život o poznání snazší a lehčí.

V jednoduchém, ale pěkně zařízeném bytě na vás z každého místa dýchne kus její vlastní práce, především vyšívání. Bylo tím jediným, co ji zabavilo v době, kdy na tom byla nejhůř a doslova jen seděla doma. Má ale také ráda veselohry a nezřídka sáhne pro rozptýlení pro dobrou knihu, třeba detektivku.

Během rozhovoru má člověk často pocit, že mluví se dvěma ženami - jedna je energická, nebojácná a silná. To třeba, když mluví o synovi, který je pro ni oním hybatelem kupředu, nebo když plánuje, co ještě bude. Pak se ale rázem změní v zamyšlenou, určitě však ne smutnou, vykládá pomalu a opatrně volí slova. To když přijde řeč na nemoc.

Povídat by se dalo s paní Bockovou dlouho. Nejen o tom, co sama prožila, ale vůbec o tom, co se děje kolem nás. A jak sama říká, je moc ráda, když za ní někdo přijde, protože byla až moc dlouho sama. A až moc dlouho nemohla mluvit. Teď už sice mluví, ale čas od času je vidět, že sotva popadá dech a že se brzy unaví. Přesto byste ale jen stěží uhodli, čím si prošla. To je důkaz, že silný lidský duch, víra a zdravý selský rozum dokážou téměř zázraky. Strašně ráda se směje. „Nechci se nudit a chovat se jako opravdový důchodce, sedět v parku na lavičce a krmit holuby, to není nic pro mne," říká sama.

Vypadáte moc dobře. Čekal jsem nemocnou paní, a abych byl upřímný, trochu jsem se bál zazvonit. Proti mně ale sedí žena plná života a optimismu.

Také jsem na sobě hodně pracovala, cvičila jsem i doma, někdy to bylo až směšné cvičení. Dělala jsem to pro syna a dceru, hodně mi pomáhali. A také mi pomáhala má sestra. Jsou to ale děti, kdo mne táhne dál.

To jsme ale trochu přeskočili. Pojďme to vzít od začátku. Třeba od okamžiku, kdy jste natrefila na OVB.

Bylo to v roce 1998. Měla jsem tenkrát takové to běžné pojištění, které mi končilo, a přemýšlela jsem, co dál. Navštívila mne tehdy jedna milá paní, která mi vysvětlila, jaké možnosti mám, a především to, že by bylo dobré pojistit nejen mne, ale i mou rodinu. A to se mi líbilo. Tak jsme se dohodly. Byla to paní Šárka Čapková. Navedl mne na ni tehdy jeden můj známý.

Neříkala jste si tehdy, že by bylo lepší peníze utratit než je ukládat do nějakého pojištění?

Vlastně ani ne. Vždy jsem chtěla být zajištěná. Musela jsem se starat o děti a potřebovala jsem mít jistotu, že pokud by se cokoli stalo, mohu se spolehnout na to, že jsem díky pojistce zabezpečená. Proto jsem byla ráda, že jsme se pak s paní Čapkovou i dál setkávaly a řešily aktuální situaci.

A nebylo vám nepříjemné, že přijde cizí člověk, kterému se musíte takříkajíc celá odhalit, a on vám pak říká, jak se máte starat o své peníze a kam je máte ukládat?

My jsme se s paní Čapkovou začaly scházet i mimo profesní rovinu, jak se říká, lidsky jsme si padly do noty. Staly se z nás přítelkyně. Má příjemné vystupování a své práci rozumí. Velmi si vážím toho, že mne nikdy k ničemu nepřemlouvala. Nenutila mne. Vždy mi dávala nabídky a možnosti. Takže jsem ani necítila, že bych se jí nějak hodně odhalovala. Určitě mi to nebylo nepříjemné.

Jenže přesto všechno nešlo tak hladce, jak byste asi chtěla.

Nešlo. Dostala jsem se do finanční tísně a jako první jsem zrušila své pojištění. Říkala jsem si tehdy, že mi nic nechybí, že jsem zdravá a že se mi nemůže nic stát. Takže to byly první peníze, na které jsem sáhla. Něco málo jsem dostala zpět a z toho jsem umořila to nejdůležitější. Na chvíli to pomohlo, jenže velmi brzy jsem si uvědomila, že to nebylo asi to správné řešení. Červíček v hlavě stále hlodal.

A co tomu tehdy říkala vaše finanční poradkyně, paní Čapková?

Abych řekla pravdu, udělala jsem to za jejími zády, ona o tom nevěděla. Ale krátce poté, co mi došlo, jakou hloupost jsem udělala, jsem jí zavolala a poprosila o schůzku. Přiznala jsem se jí, co jsem provedla, a znovu poprosila o pomoc.

Nezlobila se na vás tehdy? Nevyčítala vám, že jste třeba nezavolala a nenechala si poradit?

Vůbec, byla velmi milá a zařídila mi veškeré pojištění znovu. Navíc jsem ji poslechla a pořídila si ještě důchodové připojištění a pojištění pro případ pobytu v nemocnici. Dnes jsem moc ráda, že ho mám, vrátilo se mi mnohokrát. Nakonec třeba to všechno mělo nějaký svůj smysl a mělo to takhle být. Protože kdyby se nestalo, co se stalo, měla bych dál asi jen to základní pojištění...

A tak jste začala znovu spořit a na duši jste měla klid?

Dalších šest roků jsem v klidu pracovala, spořila a měla jistotu, že jsem dobře pojištěná. Jenže když vám nic není, ani to moc nevnímáte, kromě chvíle, kdy každý měsíc pojištění zaplatíte. A pak přišel rok 2010 a já byla ráda, že to všechno mám.

Protože přišla nemoc?

Protože se mi najednou úplně obrátil život. V létě jsem si na krku našla takovou bulku. Říkala jsem si, že po prázdninách s tím zajdu k doktorce, že to nic nebude. A pak mělo všechno rychlý spád. V září mi zjistili rakovinu štítné žlázy a hned v říjnu jsem byla v nemocnici na operaci a přišla jsem o celou štítnou žlázu. V nemocnici jsem potom byla téměř až do ledna 2012.

Co vás napadlo, když vám v září řekli diagnózu? Byl to strach? Obavy, co bude dál s vámi a vašimi blízkými?

Já se nebála. Věděla jsem, že to musí ven, a věřila jsem lékařům. Operace sama proběhla v pořádku, ale po ní přišly vážné komplikace. Porušili mi hlasivky, a navíc mne museli intubovat. Probudila jsem se po operaci až další den k večeru, nemohla jsem vůbec mluvit a velmi špatně se mi dýchalo. Dlouho jsem byla na ARO, ale nakonec se to lepšilo. To jsem ještě nevěděla, že mne čekají další dvě operace - v listopadu 2011 a březnu 2012.

A co se mezitím dělo doma?

Já jsem rok téměř vůbec nemluvila. Nezvládala jsem žádné domácí práce, vůbec nic, se vším jsem potřebovala pomoct. Hodně mi pomohla starší dcera, ale také má sestra.

A jak jste to zvládala finančně?

Ekonomicky jsem spadla s výdělkem strašně dolů. Ve fabrice jsem vydělávala kolem sedmnácti tisíc čistého měsíčně a najednou jsem spadla na jedenáct tisíc korun. Z toho nešlo téměř zaplatit ani bydlení. Navíc syn studuje v Ostravě a jen to dojíždění také něco stojí. Jakmile mne propustili po první operaci, tak jsem vše poslala pojišťovně, protože jsem věděla, že naštěstí mám pojištění s denním odškodným. To mi výrazně pomohlo přiblížit se skoro k mému platu.

Takže být pojištěna se nakonec vyplatilo?

Pojišťovna mi posílala pojistné po celý rok, navíc mi poslala 60 % z mého životního pojištění za vážnou chorobu, což mi také hodně pomohlo. Začala jsem se všude chlubit, že mám tak dobrou poradkyni, která mi tak moc pomohla. Kdybych tenkrát paní Čapkovou nepotkala, tak dnes nemám nic, jsem odkázána na stát a všichni dobře víme, co by to znamenalo.

Přes to všechno, co vás potkalo, se stále usmíváte...

Já jsem hrozně ráda na světě, nemám stresy z práce. Snažím se, mám ráda ruční práce, a když mi bylo ouvej, tak jsem si otevřela časopis, našla jsem si pěkný obrázek a vyšívala jsem. Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky.

Takže teď nemyslíte na práci, ale na sebe?

Právě práce mi nemoc z velké míry zavinila, dnes je vše hodně náročné na psychiku a někde se to musí odrazit. Chci vypadat dobře a chci na sobě pracovat. Chtěla bych se dostat zpátky mezi lidi. Když kluk odejde do školy, zůstanu doma sama a mám jen drobné domácí práce. Ten stereotyp mne ubíjí. Ale já se nedám.

Plánujete ještě návrat do práce? Můj zdravotní stav se dosud nespravil tak, abych mohla pracovat. Stále špatně mluvím a moc toho nezvládnu, i když se to lepší. Stále chodím na foniatrii, hlídají mi pečlivě hlasivky. Někdy je to i docela zábava, protože na vyšetření musím zpívat, aby viděli, jak se mi hlasivky napravují. No kdo jiný může u doktora zpívat? Od té první operace jsem udělala velký kus práce - vlastně mne učili znovu mluvit a dýchat. Dnes sice musím stále dýchat rychleji než jiní lidé, ale už mohu chodit a třeba se i bavit. To je velká úleva.

Asi doma moc neposedíte? Působíte dost energicky.

Každý den, kdy jsem byla doma, pro mne byl strašně dlouhý. A tak jsem si řekla ne. Naučila jsem se k sobě být tvrdá. Chodím plavat, fitness zatím nezvládnu, to je pro mne moc velká zátěž, ale chodím třeba na procházky do přírody, čas od času se starám o vnuka, to mi vlévá energii do žil.

A odpadl stres ohledně peněz. Máte své jisté.

Mám takový svůj polštář, díky pojištění. A dobrou zprávu jsem dostala také od pojišťovny. Protože jsem byla uznána plně invalidní, snížili mi měsíční platby, přitom smlouva zůstává platná. Pojišťovna, kterou mi paní Čapková doporučila, se chová velmi slušně. Třeba od placení úrazového pojištění mne zprostili zcela, přitom jsem stále pojištěná. A tak mi dnes zůstává vlastně už jen důchodové připojištění.

A přemýšlíte třeba o tom, že byste pojištění ještě nějak změnila nebo upravila? Bavili jste se o tom s paní Čapkovou?

No já moc nevěřím, že bych zůstala až do důchodu v invalidním důchodu, je mi čtyřiapadesát let a zbývá mi tak ještě osm let. Navíc já bych ještě chtěla pracovat. Zatím jsme tak měnily jen důchodové připojištění. Paní Čapková ale ví, co potřebuji, a tak se o dalších možnostech stále bavíme.

Co je pro vás dnes podstatné? Samozřejmě kromě zdraví? Co vám dává pocit klidu a jistoty?

Asi to, že jsem zabezpečená. Že i kdyby mi už nevyšla práce a já zůstala v invalidním důchodu, tak že je o mne postaráno po materiální stránce. Dříve jsem tomu nevěřila, ale dnes už věřím. Kdysi mne před změnou pojištění a spoluprací s finančním poradcem zrazovali mí známí a spolupracovníci. Říkali, ať si normálně spořím, že pak tam své peníze budu mít někde na účtu, když je budu potřebovat. Ještě že jsem je neposlechla.

Snažíte se dnes třeba působit na své okolí a na svém příkladu ukazovat, jak je důležité být pojištěný a připravený na vše?

Víte, ono je marné do lidí hučet. Pokud nechtějí, tak prostě neuvěří. Má sestra třeba všechny své finance dává do baráku, má jen minimální pojištění a nepřipouští si, že by mohla být nemocná.

A to jí váš příklad není dostatečným poučením?

Ostatní neslyší, co slyšet nechtějí. Lidé se bojí, tvrdí, že peníze nejsou. Ale peníze jsou to nejmenší. Já jsem dnes ráda, že jsem zdravá, že jsem se dostala z té nemoci. A že jsem měla pojištění. Mým snem byl vždy vlastní domeček. Asi už se mi nikdy nesplní, ale zase mohu být v klidu, že neskončím na ulici, protože nebudu mít na splátky kvůli tomu, co vše se mi stalo.

A jaký sen máte tedy dnes?

Vlastně docela obyčejný. Dva roky jsem nesměla na sluníčko, ačkoli ho doslova miluji. Mám ráda pohyb a vodu. Se synem jsme již projeli široké okolí, byli jsme i v Tatrách, ale hrozně ráda bych si našetřila na pořádnou dovolenou u moře, letecky, all inclusive, aby tam člověk jen přijel a nic nemusel dělat. Je to jen drobný sen, ale pro mne je teď tím, co si chci splnit. I kdybych si měla pár měsíců něco takříkajíc odtrhnout od pusy.

A nebojíte se, že se ten sen nepodaří naplnit, že do toho třeba zase něco přijde?

Vyjde. Určitě vyjde. Musí vyjít. Já si za tím půjdu.

To jsme zase u té vaší neuvěřitelné vnitřní síly a optimismu...

To jsme zase u toho, že mne prostě život moc baví, i když jsem sama, i když mne potkalo, co mne potkalo. Měla jsem štěstí třeba na lidi. Vlastně bych hrozně ráda poděkovala paní Čapkové za to, že ji mám. Že je mi se vším nápomocná. Že je s ní dobrá spolupráce. Že když si nevím rady, mohu se na ni obrátit. A ona mi vždy vyjde vstříc a poradí mi. Tak tedy: moc děkuji!