Radek Štěpánek: Tenis je gladiátorský sport. Má jen vítěze a poraženého.

|

Příští rok to bude 20 let, co jste se rozhodl pro zaměstnání „tenista“ a vstoupil jako profesionál do seriálu ATP. Jaké to je pohybovat se tak dlouho v profesionálním nasazení?

Je to 20 let plných zkušeností, zážitků, výher, proher, radostí, zklamání, ale hlavně to bylo 20 let tvrdé práce a tréninku.

Začínal jste jako deblista, v roce 2002 jste se začal více věnovat singlu. Obvykle to bývá opačně. Co vás k tomu vedlo?

V roce 2000 se mi ve dvouhře moc nedařilo. Tenis je finančně náročný sport. Rodiče neměli dost peněz na to, abych mohl dál jezdit po turnajích. Musel jsem si tedy peníze půjčit a zaručil jsem se tím jediným, co jsem měl, a to byl byt. Když mi v roce 2001 začaly už docházet půjčené peníze, podařilo se mi v Estorilu vyhrát turnaj ve čtyřhře. Za vítězství jsem dostal takovou částku, která mi umožnila dluh splatit. Tato čtyřhra mi umožnila vstup do profesionálního tenisu. Ve čtyřhře se mi dařilo i nadále, hrál jsem velké turnaje, ale odmala jsem se připravoval jako singlista – i v době, kdy jsem hrál hlavně čtyřhru. To bylo asi nejdůležitější. Zlom nastal na konci roku 2001. I když jsem pořád trénoval naplno, pořád se mi ve dvouhře nedařilo. Tenisu jsem dával všechno, byl jsem kolem 700. místa. Po Vánocích jsem zvedl telefon a požádal jsem o radu Petra Kordu. Řekl mi, že ví, že to v sobě mám, protože hraji jiný tenis než ostatní. A že když ho budu poslouchat, garantuje mi, že v září, kdy se hraje US Open, budu do 70. místa na žebříčku a budu tam hrát hlavní soutěž. Smál jsem se, protože mi to přišlo nemožné, ale poslouchal jsem ho a během US Open jsem byl 63. na světě a hrál jsem hlavní soutěž.

Dělat vrcholový sport takovou dobu je náročné. Jak na tělo, tak na psychiku. Pro co je to náročnější?

Tělo a hlava jsou spojené nádoby. Člověk může být po fyzické stránce silný, ale když nebude psychicky v pohodě a nebude fungovat život mimo dvorec, je to k ničemu. Vnitřní pohoda je klíčová.

Ve vašem týmu nemáte psychologa.

Je to tak. I když znám dost lidí, kteří psychologa využívají, já sám jsem ho ještě nikdy nevyužil. Říkám, že psychologa potřebuje psycholog. Myslím si, že mi těžko může rozumět, když mu povím o svých stavech na dvorci, jestliže to sám nikdy nezažil. V tenise je nyní velký boom mentorů, ale když se vrátím zpět, byl jsem vlastně první já, kdo požádal bývalého skvělého hráče, aby mě mentoroval. Vím z vlastní zkušenosti, že je to velká pomoc. Když někdo ví přesně, co prožíváte, protože to sám zažil. Petr Korda mě naučil hlavně práci mimo dvorec. Kdy odpočívat, kdy odjet na dovolenou a podobně. Tenis je 24hodinový sport a tvoří ho spousta maličkostí, které dělají v zápasech celkový výsledek.

Byla nějaká zlomová období, kdy jste měl chuť z toho kolotoče vystoupit?

Jednou ano. Když jsem se v roce 2006 zranil v době, kdy jsem hrál nejlepší tenis kariéry. Vyhrál jsem první turnaj, byl jsem ve čtvrtfinále ve Wimbledonu a byl osmý na světě. Půl roku jsem ale nemohl hrát, protože jsem necítil pravou ruku. Cesta zpět byla neuvěřitelně náročná, už mi nedávali šanci, že bych se mohl k tenisu vrátit. Dokázal jsem to, ale půl roku jsem prohrával jeden zápas za druhým. Byl jsem hodně dole. I ve Wimbledonu jsem prohrál v prvním kole. Pamatuju si jako dnes, že ráno po prohraném zápase mě manažer a kondiční trenér vzali na snídani a řekli mi, ať na další turnaj jedu sám, že já sám musím vědět, co chci. Říkali: dokud sám nechceš, sám nebudeš hnací motor, nikdo ti nemůže pomoct. To jsem byl na žebříčku asi 140. Na turnaj do Gstaadu jsem tedy odjel sám, hrál jsem kvalifikaci a na hlavním turnaji jsem se dostal do semifinále. Rovnou jsem odjel na turnaj do Los Angeles, kde jsem vyhrál, a pak hned do Washingtonu, kde jsem skončil ve čtvrtfinále. Následující týden jsem byl v semifinále v Montrealu a najednou jsem byl po šesti týdnech na 30. místě. Ukázalo mi to, že si moc vážím každé chvíle, kdy jsem na kurtu. I to, že člověk se nemá nikdy vzdávat. Moje heslo je: když nemůžeš, tak můžeš ještě dvakrát tolik.

Musím vyzdvihnout také to, že mám kolem sebe skvělý tým, který mě žene dopředu. I když se některé věci neposlouchají dobře, musím jim všem poděkovat. Celých těch 20 let nebylo jen o mně. Málo lidí má na okruhu takový tým, jako mám já. S manažerem Tomášem Krčmou jsme spolu už 20 let. S Markem Všetíčkem, kondičním trenérem, a Petrem Kordou začínáme 14. sezonu.

Když se člověku nedaří – ať krátkodobě nebo dlouhodobě – je důležitá motivace, vnitřní bojovnost, že se to může obrátit.

Co se děje Radkovi Štěpánkovi v hlavě, když se nedaří?

Mou největší zkušeností byl rok 2006, kdy jsem byl dlouho zraněný. To mi ukázalo, že se člověk nesmí nikdy vzdát a nikdy na sobě nesmí přestat pracovat, i když je dole sebevíc. Vždy mě hnala dopředu láska k tenisu. Tenis mě baví stále stejně, jako když mi bylo pět let a trávil jsem celé dny na kurtu. Jsem spíše zápasový typ, mám rád konfrontaci, boj. Tenis je takový gladiátorský sport, remíza neexistuje, je jen vítěz a poražený. Beru zápas jako takovou gladiátorskou arénu, ale vím, že když chci uspět, je příprava nejdůležitější, v zápase se už nic nenaučíš. Držím se motta, že zápas je výsledek tréninku a přípravy.

Co pozitivní myšlení v pojetí Radka Štěpánka?

Člověk dokáže oblbnout svoje tělo, ale ne hlavu. Když se člověku nedaří – ať krátkodobě nebo dlouhodobě – je důležitá motivace, vnitřní bojovnost, že se to může obrátit. Když něco nejde, vzdát může každý. Člověk může prohrát, to se stává všem, ale musím odejít ze zápasu s tím, že jsem udělal vše, abych zvítězil. S tímto pocitem člověk i lépe regeneruje.

Kdo další vás ovlivnil ve vaší kariéře?

Nejdůležitější pro moji kariéru je a byla rodina. Rodiče, brácha a vlastně i manažer Tomáš, protože jsme bratranci. Ti mi dali šanci se věnovat tenisu. Vše mu obětovali. Rodiče nebyli 25 let na dovolené. Od mých 10 let se vše v rodině točilo kolem tenisu. Jsem jim vděčný za to, co mi obětovali. Vím, že ten čas jim těžko vrátím. Když jsme v roce 2012 vyhráli Davis Cup, rodiče byli u toho, šel jsem rodiče obejmout jako první, hala skandovala moje jméno. Do ucha jsem jim pošeptal, že ten úspěch je pro ně. To byl nejkrásnější a nejemotivnější moment.

Kromě rodiny a sportovních ikon, kdo jsou pro vás silné vzory? Proč?

Petr Korda a Marek. Když jsem začínal spolupracovat s Petrem, řekl mi, že do 14 dnů chce znát jméno mého kondičního trenéra. Do té doby jsem nikoho takového neměl. Výběr nechal na mně, ale doporučil mi Marka. Petr s ním během své kariéry spolupracoval a společně to dotáhli na 2. místo na světě a Petr vyhrál grandslam. Požádal jsem ho tedy o spolupráci. Dělali jsme s Markem společně nějaké kondiční testy a z 21 jsem jich 16 prohrál. A to je Marek o 13 let starší. Od té doby se stala moje fyzická příprava hrozitánsky důležitou. I proto jsem schopen v 37 letech, kdy 99 % hráčů už skončilo, pořád běhat s mlaďochama. Na mém pohybu věk není znát, a to je práce Marka.

O jaký typ kondičních testů šlo?

Šlo například o shyby, sedy lehy, různé hody medicinbalem, sprinty, počet dvojšvihů a frekvenční jízdu na rotopedu po dobu 10 sekund. Dodnes si pamatuju, že jsem udělal 160 otáček za minutu (profesionální cyklisté mají kolem 93 otáček za minutu v průběhu silničních závodů, ve spurtu samozřejmě více – pozn. autora). Marek mi říká: „Musíš se zlepšit, trénuju tu ochranku z baru a ten kluk umí 220“. Říkal jsem si, že to není možné.Tak jsem na sobě zapracoval a posledně jsem měl přes 220, to ani trenažer neumí měřit. (Důvodem tohoto cvičení je to, že v určitých sportech, jako je tenis, je extrémně důležitá nervosvalová koordinace rozhovor 58 OVB Journal OVB Journal 59 a schopnost svalů se postupně inervovat a povolovat, tedy střídat fázi práce s odpočinkem, a to ve velice krátkých úsecích. Naopak maximální síla a objem svalů v tenise k dobrým výkonům nepomůžou, zhoršují cit a švih – pozn. autora.)

Chtěl jsem být hokejový brankář. Největší radost pro mě byla mít puk v lapačce, vyrážení mě moc nebavilo. To bylo tak jediné, co jsem chtěl dělat kromě tenisu.

Co by dělal Radek Štěpánek, kdyby nebyl tenistou?

Jako dítě jsem chtěl být hokejový brankář. Měl jsem fantastické dětství, celé dny jsem byl na tenisových kurtech, ale chodil jsem i na fotbal, pohybové dovednosti jsem rozvíjel i v jiných sportech. Chtěl jsem být hokejový brankář. Největší radost pro mě byla mít puk v lapačce, vyrážení mě moc nebavilo. To bylo tak jediné, co jsem chtěl dělat kromě tenisu.

Co budete dělat, až skončíte s profesionálním tenisem?

Vím, že tenis do 50 let hrát nebudu, i když by to bylo krásné. Vždy říkám, ševče, drž se svého kopyta. Chci být nadále spjatý s tenisem. Znám ho dobře. Vybudoval jsem si kontakty, díky tenisu znám i lidi z jiných oborů, procestoval jsem všechny kontinenty a zažil spoustu kultur. Chtěl bych ty kontakty využít. Manažersky, mentorsky, trenérsky. Uvidíme, kam se vydám, to se bude ještě krystalizovat. Zatím však myslím dále na hráčskou kariéru. Budu hrát, dokud budu vědět, že mám na to hrát s nejlepšíma. Vlastě nic líp než tenis dělat neumím. Vidím spoustu bývalých sportovců, kteří po kariéře nevědí, co dál. Chodí za nimi spousta našeptávačů se zaručenými projekty. Já jsem konzervativní. Kdybych si chtěl otevřít restauraci, asi bych nebyl úspěšný, protože o tom nic nevím.

Dá se říci, že debl je víc týmový sport než singl?

Ano, rozdíl je jednoduchý. Když hrajete dvouhru, je jen na vás, zda prohrajete či vyhrajete. Čtyřhra je už týmová. Na vše jste dva. Můžete se doplňovat, povzbuzovat, jeden druhého může podepřít, když se mu nedaří.

Hrál jste s Leandrem Paesem či Tomášem Berdychem. Je ve čtyřhře dopředu určený lídr?

Lídr se vykrystalizuje podle toho, jaké jsou osobnosti. Tomáš i Paes jsou naprosto rozdílní. Tomáš je introvert a moc se na kurtu neprojevuje. Paes má rád pozornost, hodně lidí, jde z něj hodně energie.

Lídr není nutně ten, kdo hraje líp. Člověk pozná, kdo je lídr, v situacích, kdy je třeba vést zápas, rozhodnout, jakou situaci jak zahrát, jak postupovat takticky apod. Ten, kdo určuje běh zápasu, je lídr. Musí ale umět vycítit, kdy vést a kdy se schovat. V 80–90 procentech lídrem může být jeden člověk, ale pak přijde den, kdy se mu nic nedaří, nejde to. A když se nedaří, musí přenechat vedení druhému. To je ten fluidní leadership. Záleží samozřejmě na tom, jak si lidi sednou. Není to jen o tom, jak zahrají, musí si sednout jako lidi i mimo dvorec, musí tam být chemie.

Říká se, že ta nejsilnější motivace je motivace vnitřní. Platí to i u vás?

Ano, člověk musí chtít sám, musí to tak cítit, musí o tom být přesvědčený. Jestli je něco z toho nucené zvenku, dříve nebo později se to projeví. Člověk musí mít hlad po úspěchu. Čím víc si člověk odepře, o to víc může uspět.

V businessu je postrachem všech manažerů, lídrů a i řadových pracovníků syndrom vyhoření. V tenise to bude podobné. Jaký máte recept na to, abyste nepřekročil hranici a měl pořád chuť do tréninku a zápasů?

Od té doby, co jsem začal spolupracovat s Petrem Kordou, mě Petr naučil rozdělovat čas mezi tréninkem a odpočinkem. Marek mě zase naučil, že u výkonu není důležitá doba výkonu, ale doba regenerace. Důležitá je skladba programu, kdy se zaměřit na kvantitu, kdy na kvalitu, kdy na odpočinek a kdy na regeneraci. Důležitý je život mimo kurt. Na turnajích se snažím mimo kurt trávit čas s lidmi, kteří nemají s tenisem nic společného. Mám na různých místech mnoho kamarádů z různých oborů, tak si odpočinu od tenisu a zároveň se dozvím něco nového. Ano, jako každý sport je i tenis každodenní tvrdá dřina, bez toho to nejde, ale je třeba si od něj i odpočinout. Aby mi to nezevšednělo.

Co děláte mimo výkonovou zónu? Umíte vypnout?

Když se bavím s jinými lidmi z jiných oborů, tak samozřejmě od tenisu úplně vypnu. Někdo jede na kole do lesa, někdo si odpočine na pláži. Já si hodně odpočinu, když vypnu telefon. Pamatuji si, že jednou na US Open jsem ztratil telefon, byl jsem bez něj týden. A zjistil jsem, že ten týden byla očista, že se vlastně bez telefonu vůbec nic nestalo. Najednou jsem bez něj vnímal věci, které bych jinak vůbec nevnímal. Tato zkušenost mě naučila mobil vypínat. Nechci být jeho otrok a používám ho jen tehdy, když chci já.

Máte nějaké osobní rituály?

Každý má své rituály. Třeba Rafael Nadal je extrém, ale své rituály, třeba i vnitřní, má každý a já nejsem výjimka. Ale zase na nich tak hrozně nelpím.

Máte své idoly mimo tenis?

Obdivoval jsem Ivana Lendla a Michaela Jordana. Také Jaromíra Jágra, to je můj blízký přítel, stejně jako Petr Čech. Moc rád se s těmito lidmi bavím o sportu, o tom, co mu obětovali, o životě a podobně. Třeba Petr Čech mi napsal před finále Davis Cupu textovku. Na telefon se před zápasem nedívám, ale udělal jsem výjimku a mám tu zprávu dodnes schovanou. Co v ní bylo, je jen mezi námi, ale v době, kdy jsem šel prakticky na zápas svého života, mi nesmírně pomohla.

RADEK ŠTĚPÁNEK

Tenis hraje od šesti let.

V současné době 110. hráč okruhu ATP.

Dvouhra: získal 5 titulů na okruhu ATP, nejlépe 8. v roce 2006.

Čtyřhra: 17 titulů, v žebříčku ATP nejlépe na 4. místě v roce 2012.

2násobný vítěz grandslamové čtyřhry na US Open a Australian Open.

Od roku 2007 reprezentuje ČR v Davis Cupu. V letech 2012 a 2013 se stal jeho vítězem.

Pro rok 2015 Radek Štěpánek uzavřel sponzorskou smlouvu s OVB Allfinanz CZ.

Tento web používá cookies

Tento web používá cookies ke zlepšení uživatelského komfortu. Některé cookies soubory na tomto webu jsou nezbytné a bez nich nebude web fungovat podle očekávání. Tyto cookie soubory se nastavují při odesílání formuláře, přihlašování nebo při interakci s webem tím, že uděláte něco, co je víc než jen kliknutí na jednoduché odkazy. Používáním naší webové stránky souhlasíte se všemi cookies v souladu s našimi zásadami cookies. Používáme také některé nepodstatné soubory cookie pro anonymní sledování chování návštěvníků webu nebo pro zvýšení vaší spokojenosti s webem. Pokud s tím nesouhlasíte, nebudeme tyto cookies používat, ale některé funkce webu nemusí být dostupné. číst více