Když si plně věříme

Zůstala sama s malou dcerkou, vrhla se do nejistého podnikání v kultuře, a když už to vypadalo, že vše nějak půjde, osud si s ní nehezky zahrál a musela se vypořádat s dopravní nehodou a zdravotními následky, které po ní měla. Ani potom ale na svět a na život nezanevřela. Naopak. Jako kdyby to pro ni byl další impuls snažit se ještě více. V každém okamžiku z ní cítíte, že si věří. Není to ale přehnané sebevědomí, je to spíš zdravý přístup k tomu, že pokud chceme, nakonec vše vyřešíme, že jsme schopni svému osudu vzdorovat.

V HRADCI KRÁLOVÉ S ALENOU KUBÍNOVOU

Hradec Králové má svou specifickou atmosféru. Uchoval si mnoho z ducha první republiky. Když se poprvé setkáte s Alenou Kubínovou, nezbývá než přiznat, že se do tohoto města neuvěřitelně hodí. I ona kolem sebe šíří specifickou atmosféru, charisma nespoutaného umělce, živlu, který v sobě slučuje volnost, a přitom zodpovědnost a neuvěřitelný "drive". Její energie vás vtáhne a chvílemi máte co dělat, aby nezačala zpovídat ona vás a z rozhovoru se tak nestal spíše dialog. Dokáže skákat od jednoho tématu k druhému a znovu se obloukem vracet zpět, ale nedokážete se na ni zlobit. Když vypráví o tom, co dělá a co má zároveň ráda, tedy o zpěvu a divadle, vidíte v jejích očích jiskry nadšení. Když k tomu přidá to nejdůležitější, co na světě má, svou dceru, čiší z ní euforie.

Na svůj osud a na to, co se jí přihodilo, si nestěžuje. Spíš naopak. Jako kdyby to pro ni bylo něco, čím si prostě musela projít. Vše bere jako takovou hru se svými danými nejasnými pravidly. Neznamená to, že by život brala lehkovážně, jen ho nebere tragicky a vážněji, než je potřeba.

Při procházce městem je vidět, že tady je doma. Nejen proto, že zde bydlí, ale prostě proto, že to tu má ráda. Že se ona a město k sobě hodí. Ta specifická charismata obou jako by byla vnitřně srostlá.

Setkat se s ní můžete v jejím autorském divadélku pro děti Ale-Jo! nebo i na hudebních projektech (Alibababand; Santana And Friends Revival). A ačkoli to vypadá, že Alena Kubínová už nemůže mít ani chvilku volného času, zvládne se ještě bez problémů věnovat pomoci opuštěným psům (a to nejen u nás, ale také ve Španělsku se skupinou Galgo v nouzi).

Tak jak začneme...

Určitě se mne zeptáte, jak jsem se dostala k OVB.

Budete se divit, ale ne. Zeptám se na to, jak se máte.

Mám se čím dál lépe, děkuji za optání.

A čím to je?

Čím to může být? Dělám to, co mne baví, mám kolem sebe lidi, kteří mne podporují. Měla jsem štěstí na lidi a na práci. Jinak ten pocit, že je mi fajn, vyplývá i z jiných věcí, třeba z toho, že mám dítě. Překážky pro mne nejsou překážkami, jsem velký optimista.

Pojďme to vzít od začátku. Co vůbec děláte?

Jsem osoba samostatně výdělečně činná, takzvané OSVČko, a jsem i zaměstnaná, ale vše se točí kolem mé práce a divadla. Jsem zpěvačka, spoluautorka, loutkoherečka... a jinak učím populární hudbu.

To byl vždy váš sen?

Můj sen byl zpívat, už odmala, všichni se mi smáli. Pak jsem přičichla k dalším druhům umění, vystudovala výtvarnou výchovu a český jazyk na univerzitě v Hradci Králové. Hodně jsem četla, výtvarně tvořila, psala texty a písničky, vystupovala s kapelou a zajímala se o kulturu. Na tom jsem přežila nejen své dospívání.

To vypadá docela snadně. Měla jsem sen, tak jsem si ho splnila...

Působí to lehce. Ale ta rovnice má spoustu neznámých a já je všechny odkrýt nechci. Třeba můj otec nesouhlasil s tím, že bych měla zpívat, ačkoli je sám muzikant. A také je odvaha být OSVČ, první pokus nevyšel. Cesta je složitá, musíte mít odvahu a jít za tím. Pokud čekáte na to, že si vás v davu někdo všimne jen tak, aniž byste se zviditelnil, tak to je omyl.

Takže co musím udělat pro to, abych uspěl?

Musíte pracovat nejen na oboru, ale také sám na sobě. A pochyby jsou špatné. Buď jste pevně rozhodnutý a během cesty hodnotíte, zda je to dobře, a na základě toho se rozhodujete, ale i cesta je kolikrát cíl.

Kam ta cesta dovedla vás?

Dovedla mne k tomu, že máme autorské divadlo a učím to, co je můj koníček, od šestnácti let vystupuji, mám své kapely, pracovala jsem i jako studiová zpěvačka a dnes předávám své zkušenosti dál.

Tak pojďme teď k té vaší první otázce, tedy k tomu, jak jste se při plnění toho svého snu vůbec dostala k OVB a k finančnímu poradenství?

Můj první OVB finanční poradce byl můj kamarád z Prahy, profesionální muzikant a herec, který pochopil, že herectví a hudba jsou skvělé, ale na stáří ho to nezajistí, a tak se začal zajímat o to, jak se o sebe postarat jinak. A našel si finančního poradce, jakým se nakonec stal i on sám.

Takže vlastně takové prolínání profesí. Co vám tehdy setkání s ním dalo?

Díky tomu jsem se dozvěděla, co finanční poradce dělá. Získala jsem tehdy první peníze ze stavebního spoření a ty jsem jeho prostřednictvím investovala.

Jste mladá, máte první pořádné peníze a místo toho, abyste je utratila, jste je hned investovala?

A za dva roky jsem je vytáhla a použila na koupi nemovitosti. Byly to dobře investované peníze. Měla jsem z nich příjemný zisk. Navíc to byl člověk, můj finanční poradce, který se o mne postaral i jinak - zajistil mi pojistky, hypotéku a vše další potřebné. Udělal mi kompletní servis pro člověka, který v tom neumí chodit. Dostala jsem informace, které jsem potřebovala, způsobem, kterému jsem rozuměla, nic složitého. A protože jsem ekonomicky negramotná, jsem bohémský typ, podle mne musí dostat najíst duše, tak jsem měla velké štěstí, protože v otázce peněz jsem měla svého anděla. A to se mi vždy vyplatilo.

To vypadá jako příběh se šťastným začátkem a stejně šťastným koncem.

Ono to ale všechno zase tak dobře nešlo. Ono to tak jen vypadá. Koupili jsme si nemovitost, narodila se dcera. Vše vypadalo dobře. A po roce jsem zůstala sama, na ulici, s dcerou, která byla vystresovaná, a s nemocným pejskem.

Takže přišly mraky. Pršelo z nich hodně a dlouho?

Já jsem rozený bojovník, všechno jsem si musela vydřít, musela jsem si za tím jít. Chtěla jsem se osamostatnit, být soběstačná, plně odpovídat za život svého dítěte. Prostě jsem se rozhodla, že se s tím vším porvu.

To se dobře říká, ale byla jste opět na začátku a v náručí dcera.

Šla jsem nejdříve k rodičům... na jeden měsíc... Pak jsem si našla podnájem.

A jak jste to vše utáhla finančně? Dceru, podnájem a další výdaje.

Dnes už ani nevím, jak jsem to dělala. Začala jsem hrát divadlo, měla jsem mateřskou a nějak jsem to každý měsíc poskládala dohromady. Žily jsme hodně skromně, to vlastně žijeme doteď, ale přesto jsme se měly dobře.

Vy jste se ale nevzdala a hledala jste další cesty, abyste dělala, co máte ráda, a co by vás přitom uživilo.

Rozhodla jsem se oslovit ředitele místní umělecké školy s nápadem, zda neudělat výuku populárního zpěvu. Nejprve jsme jej ale museli zahrnout do celého systému. Na začátku jsem měla pět žáků, postupně to začínalo narůstat. Od částečného přes poloviční úvazek jsem se dostala až k současnému plnému úvazku. Baví mne to i proto, že mohu ovlivňovat osudy dětí. Opírám se o kvalitu a věci "uvnitř". Když pak vidím výsledky, mám z toho dobrý pocit. Neučím je jen zpívat, ale formuji jejich duše.

A zase to vypadá, že to bylo všechno takové jednoduché, snadné, přitom jste zase vypustila něco, co té vaší cestě udělalo "čáru přes rozpočet".

Asi je to tím, že já špatné věci nevytěsňuji, ale beru si z nich ponaučení. Jsou pro mne zdrojem životního optimismu a tahu na bránu. To mne, myslím, charakterizuje.

Takže to vypadalo všechno najednou dobře. Měla jste práci, která vás bavila, a život se i finančně vrátil do rozumných kolejí.

Bylo to v červenci. Jela jsem Hradcem a jedna paní nám nedala přednost. Plnou silou do nás narazila. V autě jsem měla dceru, babičku a pejska. Jim se naštěstí nic nestalo. Ale vidíte, i v té nehodě dnes vidím něco pozitivního, ačkoli to bylo vlastně negativní. Otevřelo mi to oči a posílilo mne to.

To mi řekněte, v čem vás takový zážitek může posílit.

Ono to začalo třeba už v jednání s lékaři. Každý na vás tak trochu kašle, pokud na vás nemá zájem. Nechali by mě s chybným vyhodnocením rentgenu odejít s tím, že mi nic není. Vždy jsem byla taková, že jsem podléhala autoritám. A najednou jsem si řekla, že už na mne nikdo houkat nebude. Vydupala jsem si další druhy vyšetření, koukali se na mne, že je obtěžuji... Zkrátím to. Specialista odhalil vážné poranění hrudní a krční páteře. Léčím se dodnes. Ztvrdla jsem. Teď už si nenechám nic líbit. Navíc jsem musela proniknout do práv a do možností, jaké má obyčejná smrtelná učitelka. Jednání s pojišťovnami o odškodném. To nebylo příjemné. A stále se to řeší.

Vy jste tu nehodu neodnesla ale jen zničeným autem, ale také zdravotně.

Já byla vlastně hned po nehodě překvapivě v pořádku. Až do večera se nic nedělo. Večer mi nebylo dobře a ráno jsem hned věděla, že něco není v pořádku. Bylo mi špatně a musela jsem do nemocnice.

Vy jste ale při nehodě zjistila také to, jak bylo dobře se pojistit.

Já musím říci, že v OVB jsou trochu andělé. Vždy mi dobře poradili na základě toho, co jsem potřebovala. Nevnucovali mi něco mimo, bylo to opravdu ušité na míru. Pamatuji si, jak jsme kdysi s mým finančním poradcem Štěpánem Hakem diskutovali o tom, že nemám pojistku na zdraví. Říkal - máš rodinu, kterou zajišťuješ sama. Musíš myslet na to, co by bylo, kdyby se cokoli stalo. A tak jsme, pro klid mé duše, uzavřeli pojistku.

To bylo kdy?

Jak říkám, v OVB jsou tak trochu andělé. To bylo dva měsíce před nehodou.

Vy jste pak ale narazila na další problémy.

Pojišťovna dělala problémy s vyplacením toho, co vyplatit měla. Chovali se dost neprofesionálně a já už byla zoufalá. Měla jsem velké bolesti zad a hlavy a nebyla jsem použitelná, ale musela jsem předčasně ukončit nemocenskou, abychom se s dcerou vůbec uživily. Byla jsem zadlužená, a když jsem chtěla čerpat pojistku, řekli mi, že došlo ke změně plnění, a chtěli mi dát o polovinu méně.

Takže jste volala do OVB?

Nakonec ano. Zavolala jsem svému finančnímu poradci a poprosila ho o pomoc. Trochu jsem čekala, že třeba řekne, že se ho to netýká, ale naopak. Měla jsem dobře napsané smlouvy a OVB se za mne postavilo. Můj finanční poradce to pojal jako otázku cti a renomé společnosti. Pochopil, že nejsem jedinou klientkou, na kterou by to ta pojišťovna mohla takhle zkusit. A hodně zapracoval. Nakonec pojišťovna začala plnit a vše bylo, jak má, i když úplně dořešené nejsou některé věci dosud.

V čem vám tedy OVB pomohlo nejvíce?

Asi v tom, že k nim mohu mít plnou důvěru, protože vím, že jednají profesionálně, že za nimi jsou vidět reálné výsledky. Můj finanční poradce jednoduše ví, co dělá, a to mne dokáže přesvědčit. Má mou absolutní důvěru. Kdykoli mám dotaz nebo problém, vím, že mi OVB poradí. Jsou to takoví mí speciální andělé.