Štěstí přeje připraveným. Rozdílné osudy: byli jsme u toho

Příběhy, které psal život

Mohlo by se zdát, že by stačilo udělat rozhovor jen jeden - základní osa příběhu je, přece jen vždy podobná - někdo měl potíže, OVB, respektive jeho finanční poradci pomohli, a zachránili tak osudy těchto lidí. Jenže kdybychom přišli jen s tímto jedním příběhem, byla by to velká škoda. Ona je vlastně škoda už to, že přicházíme jen se čtyřmi příběhy. Mnohem spravedlivější a více vypovídající by totiž bylo napsat z příběhů klientů OVB celou knihu příběhů lidských osudů se šťastným koncem.

Byla by skvělou naučnou publikací pro širokou veřejnost. Každý by si tam mohl najít paralelu k vlastnímu životu či k životní situaci, kterou právě řeší. Mohlo by se zdát, že ty příběhy jsou klasickým novinářským ‚HLP" (čtěte HáElPéčkem), tedy hlubokým lidským příběhem, ale ony jsou ve skutečnosti něčím více. Mají v sobě poučení, návod, varování. Jsou tím nejlepším způsobem, jak ostatním ukázat, že myslet na ‚zadní vrátka" je vždy potřeba a že vsadit na toho, kdo penězům a financím obecně rozumí, se vyplatí. OVB by mohlo takových příběhů přinést opravdu hodně. Vždyť v roce 2012 překročilo hranici jednoho milionu klientů, kterým s financemi radí. A to už by byla pěkně silná ‚bichle".

Jakkoli rozdílné jsou osudy všech zpovídaných, něco je spojuje. Je to jistá lidská síla, optimismus, který jim pomáhá překonat i ty nejtěžší okamžiky života, snaha posouvat se stále někam dále, vysoká míra zodpovědnosti a uvědomění si toho, že náš osud je úzce svázán s našimi blízkými, a měli bychom přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby se něco stalo. Je velká škoda, že stránky OVB Journalu nejsou schopny zprostředkovat svým čtenářům také reálnou atmosféru. Stejně jako při pohledu na recepty a obrázky jídla postrádáme jeho vůni, dostaly by rozhovory zcela jiný rozměr, kdyby bylo možné být při jejich tvoření, slyšet ony drobné rozdíly v hlase klientů, když hovořili o tom, v jakých byli problémech, a jak se celé jejich vystupování změnilo poté, co vyprávěli o svém štěstí.

Silná žena z Havířova

První cesta vedla z Prahy do Havířova. Paní Valerie Bocková byla už v telefonu milá paní, která se na návštěvu a rozhovor těšila. My jsme se o něco méně těšili na cestu do Havířova (který je od Prahy vzdálen téměř 400 kilometrů, a to po českých dálnicích). Pokud do Havířova pojedete, nechte doma předsudky o tom, jak původně tradiční hornické město vypadá. My jsme po příjezdu byli překvapeni tím, jak je všude spousta zeleně, upravenými ulicemi, a jen marně jsme hledali známky svých představ, jak by hornické a průmyslové město mělo vypadat. Ačkoli Havířov trápí nezaměstnanost a sociální problémy, na městě samotném to vidět není (je ale pravda, že jsme viděli spíše jeho střed). Paní Bocková na nás už čekala, na stole chlebíčky a výborná domácí pomazánka. „Já jsem tak ráda, že vás vidím," říkala už ode dveří energická sympatická paní. Osud si s ní nepěkně zahrál, ale ona jako by právě díky tomu byla nabita nějakým zvláštním optimismem, který dokáže předávat lidem kolem sebe. Musela se vyrovnat s osudem matky samoživitelky a dokázala to. Když už měla pocit, že vše zvládla, musela se doslova porvat s rakovinou. I tu ale porazila. Dnes se stále ještě léčí, ale setkání s ní je samo o sobě vlastně takovým lékem. Poslední dva roky byla často sama, neměla si šanci moc povídat s lidmi (už proto, že sama téměř nemohla mluvit), a tak je ráda, když si dnes může s někým popovídat třeba o tom, jak se žije v Praze a co je v hlavním městě nového.

Dáma mnoha talentů z Hradce Králové

Alena Kubínová, další z klientek OVB s výjimečným příběhem, nás zavedla do Hradce Králové. Kromě příjemného posezení v místní restauraci nás provedla částí města, včetně zajímavého výkladu o historii zdejších budov. Pokud patříte mezi milovníky architektury první republiky, je Hradec Králové výborným tipem na výlet. Také s paní Kubínovou si osud zahrál a také ona v sobě má až nakažlivý optimismus. Když s ní mluvíte o životě, téměř vás podvědomě nutí se stále usmívat. Vlastně ani nevíte proč, ale má ten vzácný dar, že vás absolutně vtáhne do svého světa. A tak vám po chvíli nepřijde ani divné, že ze zpovídané se stává tazatelka a my odpovídáme na její dotazy.

Ačkoli si vždy musela v životě poradit sama, na pomoc druhým nezanevřela. Naopak. Pomáhá v neziskovém sektoru, zajímá se o děti, ale také o zvířata. A tak ani nepřekvapí, když poprosí, jestli by nás mohla trochu ‚zneužít". Jestli bychom vzali něco s sebou do Prahy. Už ze zvědavosti, co to bude, souhlasíme a za chvilku jsme ohromeni tím, že jde o pomoc psům ve Španělsku (kteří v této zemi velmi trpí). Je to další z tváří Aleny Kubínové. Poznáváme jich ale ještě více: je učitelkou popové hudby v místní umělecké škole, zpěvačkou, herečkou, má vlastní divadélko a v Hradci Králové (a nejen tam) ji dobře znají. Snad ji díky dalšímu z rozhovorů poznáte i vy.

Spokojení majitelé restaurace z Karlových Varů

V Karlových Varech jsme poznali, že také v České republice lze najít kvalitní rodinnou restauraci, která potěší nejen dobrým jídlem, ale také příjemným prostředím. A byli jsme velmi rádi, že k jejímu vzniku svou měrou přispělo také OVB. Osud manželů Sontágových byl trochu jiný, jako by se vymykal z příběhů ostatních. Nepostihlo je žádné neštěstí ani jiný osudový zvrat. Prostě jen měli svou vizi, za kterou šli. A především silou své vůle, ale také velkou pracovitostí to dokázali. Paní Sontágová je šéfová na svém místě. I když děláme rozhovor, stále po očku sleduje, co se děje v restauraci, a zda jí někde není potřeba. Chvílemi odpovídá naprosto lehce, pak se ale zamyslí a je vidět, že nemá příliš času na to, aby vzpomínala třeba na začátky a na to, jak to bylo těžké. V tom je pro ni možná už sám rozhovor šancí trochu rekapitulovat. Z jejích slov je zřejmé, že s manželem tvoří dokonalý pár, který si i po tolika letech absolutně rozumí. „Manžel je takový workoholik," říká stále mile paní Sontágová. O tom ale máme příležitost se za chvíli přesvědčit sami. Když vyjdeme na zahrádku restaurace, najdeme pana Sontága, kterak dodělává novou terásku v podobě lodi. Prohodí pár slov a už zase pospíchá. Stojí mu práce a to nemá rád. Příběh Sontágových je tak trochu splněný americký sen po česku. A je důkazem, že i u nás to jde, že pokud máme svůj sen a nenecháme se po cestě zlomit nepřízní osudu a klacky pod nohama, nakonec můžeme uspět. Ony všechny ty rozhovory jsou vlastně o tom, že ze snů se nemá ustupovat, že vždy máme věřit a být připraveni. Protože potom se nám dobře bojuje s tím špatným, co nás na naší životní cestě potká. A tak vlastně všechny tyto rozhovory spojuje jedna myšlenka - štěstí přeje připraveným...