OVB Journal

Přehled > Články > Chci se neustále zlepšovat, RD Jan Radovský

Chci se neustále zlepšovat, RD Jan Radovský

Z Jana Radovského je dnes regionální ředitel. V OVB ale začínal jako student bez vyšších ambicí. „Líbilo se mi, že je to smysluplná práce,“ říká Jan Radovský.

Pořád vidím možnosti, jak věci vylepšit a snažím se vše posouvat kupředu.

Radovsky_kancl

S jakými cíli jste vstoupil do OVB?

Z dnešního pohledu to bude hodně úsměvné. Přišel jsem do OVB jako mladý student a prvních šest měsíců jsem měl tuto práci pouze jako brigádu při vysoké škole. Neměl jsem zkušenosti z oboru ani s podobným typem práce. Těžko se v takové situaci dávají nějaké cíle. Chtěl jsem si jen vydělat pár tisíc měsíčně, abych si mohl trošku více užívat vysokoškolského života, a zároveň jsem chtěl odlehčit mamce, abych pomohl s náklady na studium a nemusel si od ní už brát žádné peníze. To byly cíle, s nimiž jsem si v prvním půlroce úplně vystačil.

 

Jak jste se o OVB dozvěděl?

Oslovil mě kamarád. Něco mi o tom pověděl, poté mi dal materiály, které mě velmi zaujaly, byly tam informace o vzdělávání a kariéře. Kývl jsem na tuto nabídku, ale komplikace nastala v tom, že kurzy vycházely na den, kdy jsem měl povinnou školu. O pár měsíců jsem tedy vstup do OVB odložil. Ale do dalšího semestru už jsem si udělal takový rozvrh, abych se mohl školení účastnit.

 

Proč jste rozhodl do OVB vstoupit?

Dávalo to hlavu a patu, znělo to jako velmi zajímavá a prospěšná služba. Ale největší dojem na mě udělali lidi, kteří vedli školení. To pro mě byl naprosto wow efekt. Mluvili velmi dobře, dobře u toho vypadali, působili velmi inteligentně. A hlavní pointa byla ta, že byli jen o dva roky starší než já. Takhle jsem si v té době představoval člověka, který je starší o 10 či 15 let, ne kluka, který byl jen o kousíček starší než já.

 

Pamatujete si prvního klienta?

Pamatuji si první dva tři, ale už netuším, který byl první. Rozhodně to na začátku nebylo lehké, ale já jsem soutěživý, takže jsem to bral jako výzvu. Věřil jsem, že to zvládnu dobře, že dokážu lidi zaujmout. První dva měsíce jsem uspěl všude. Poté přišly neúspěchy, které mi srovnaly statistiku a vycvičily mě. Ale začátek se mi podařil.

 

Jak jste po dobrém startu vnímal první neúspěchy?

Výbornou práci odvedli moji vedoucí, kteří mě na to celou dobu připravovali, že něco takového přijde. A že není normální, aby se mi podařil každý klient. Já jsem jim ale zase oponoval, že ta práce je dobrá a má smysl a že není důvod, aby to nevyšlo ve 100 procentech. Občas jsem měl pravdu já, občas měli pravdu oni. Ve mně ale neúspěch vždycky vyburcoval touhu, jak to příště udělat lépe.

 

Kdy nastal ve vaší kariéře u OVB zlom, od kterého jste začal tuto práci dělat na sto procent?

To byl okamžik, kdy tehdy obchodní vedoucí Honza Hamr přišel s myšlenkou otevřít kancelář v Táboře. Pocházím z Jižních Čech a tehdy tam ještě žádná kancelář nebyla. Velmi mě nadchla představa, že mám ve 20 letech vlastní kancelář se jmenovkou. Nadšeně jsem to odkýval a na to se mi dostalo odpovědi: „tady je číslo účtu, pošli peníze na nájem a na nábytek.“ V tu chvíli se z brigády, kdy byl člověk zvyklý peníze jen inkasovat a nic neplatit, stalo podnikání, do kterého jsem musel zainvestovat a začít dělat činnosti, aby se mi peníze vrátily zpátky. V této době jsem vlastně začal skutečně podnikat.

 

Jaké jste si v této době dal cíle?

Když jsem začal podnikat, pomyslným Everestem se stala pozice obchodního vedoucího. Dál jsem nedohlédl. Jakmile jsem se ale stal obchodním vedoucím, což se mi podařiloza 13 měsíců, tak jsem začal pokukovat dále. Stále jsem si sice dával postupné cíle, ale už jsem pokukoval i na vrchol kariérního plánu. Věřil jsem si, že bych jednou mohl být ředitel, ale pořád to byl cíl, ke kterému jsem věděl, že vede náročná cesta.

 

Nyní jste na pozici RD, co vás na ni dovedlo?

Myslím si, že to není náhoda. Neexistují vlastnosti, které člověk musí mít, aby tady byl úspěšný. Ale je dobré, když má alespoň dvě tři silné, které může nadále rozvíjet. U mě to byly asi systematičnost a soutěživost. Měl jsem přirozenou potřebu se neustále porovnávat a zlepšovat se. Na to je náš systém fantastický, protože neustále dostáváte zpětnou vazbu. Co se týče systematičnosti, musím mít systém naprosto ve všem, nevěřím na chaos. Pokud člověk nemá systém, zvládá vybudovat menší tým, má nějaké výsledky, ale má to nějaký strop. A není to dlouhodobá cesta. Nedá se takto dojít moc daleko.

Pokud chci úspěšně řídit strukturu více než 200 lidí a 40 manažerů, tak už to nejde dělat, jak si člověk ráno vzpomene a umane. Na začátku jsem byl pokorný, poslouchal jsem své vedoucí, jak se to má dělat. Postupně jsem si do toho dával své prvky a vlastnosti a vzniknul z toho můj vlastní systém.

Považuji se za pozitivního člověka, ale jsem svým způsobem věčně nespokojený se současným stavem. Pořád vidím možnosti, jak věci vylepšit, a mám potřebu na to poukazovat. A to i v případě, že vše funguje a výsledky jsou skvělé. Myslím si, že to charakterizuje naše ředitelství a že se to kopíruje i na spolupracovníky. Nevěříme na stagnaci a snažíme se vše posouvat kupředu.

 

Jak u vás probíhal přerod z obchodníka na manažera?

Jsou to podle mě dvě odlišné činnosti. Není vždy přímá souvislost mezi tím, že je-li někdo dobrý obchodník, je i dobrý manažer. A naopak. Já jsem asi trochu přirozený vůdce, projevovalo se to už na střední škole. Na začátku mi ale dělalo potíže najít správný styl vedení lidí, musel jsem se to naučit. Létal jsem z extrému do extrému, hledal jsem ideální míru motivace a kontroly. Zkoušel jsem různé způsoby a hledal správný poměr mezi vedením a volností.

 

Nastal někdy ve vaší kariéře moment, kdy jste pochyboval, zda má tato práce dále smysl?

Nikdy se mi to nestalo. Ani na začátku. Pořád jsem si říkal, že neexistuje lepší alternativa. Studoval jsem VŠ a věděl jsem, že to je k tomu ideální brigáda. Krize ale samozřejmě byly, jedna z toho dokonce už na ředitelské pozici zhruba před pěti lety. To byla fáze, kdy jsme zaváděli jednu novinku za druhou, která nám měla pomoci. A čím více jsme toho zaváděli, tím více jsme klesali. A trvalo nám dlouhé měsíce, než jsme si uvědomili příčiny. To bylo těžké období, kdy jsme nejvíce pracovali, ale nejvíce klesali. Včas jsme ale prozřeli a od té doby neustále kontinuálně rosteme.

 

Jaké máte cíle do další práce?

Náš dlouhodobý cíl kultivovat obor finančního poradenství se od začátku nezměnil. Abychom lidem ukázali, že je to dobrá a prospěšná práce, a aby to díky tomu byla prestižní práce. Uvědomujeme si, že jediná metoda, jak toho dosáhnout, je to, že nás bude hodně. Protože když bych byl sám, tak za dobu, kdy tři klienty zachráníme, někdo jiný jich 300 zkazí. Naše dlouhodobá strategie je být větší a větší, mít více kanceláří, ale nesnižovat úroveň kvality a stylu práce. Mé oblíbené motto je: „sami dosáhnete mnohé, s týmem vše“. To je podle mě vypovídající.

 

Co děláte, když nepracujete?

Snažím se hodně sportovat. Mám rád hlavně míčové hry, tenis, squash a dva roky dozadu jsem začal běhat. Baví mě také cestovat a poznávat svět. Zaoceánské dovolené jsou vždy nezapomenutelným zážitkem, ale mám rád i krátké výlety po České republice. Jsem rád pořád v pohybu.

 

Dokážete vypnout a na dovolené neřešit práci?

Nemám vůbec potřebu nastavovat nějakou hranici mezi prací a volným časem. Nedělá mi problém na pláži zvednout telefon a řešit pracovní věci. Nevadí mi to a ani mi to nezkazí dovolenou. Podobně vnímám i pracovní čas. Líbí se mi, že si můžu čas plánovat tak, aby to nebylo monotónní. Dopoledne mohu sportovat, pak jsem dvě hodiny v kanceláři, pak mohu jít na soukromý oběd, pak zase do kanceláře a tak dále. Během dne tak klidně třikrát čtyřikrát prohodím role. Stejně tak nerozlišuji dny. Pracuji klidně o víkendu, a když chci, udělám si volno třeba v pondělí. Všechny dny tak mají stejnou hodnotu a já je mohu využít tak, jak chci já sám.

 

Radovsky_portret

Jan Radovský

Pochází z Jižních Čech. Vysokou školu studoval v Praze, kde i vstoupil do OVB. Během několika let si otevřel vlastní kancelář v Táboře, později i v Praze. V obou kancelářích je aktivní i v současné době. Jeho velkým koníčkem je sport, hlavně míčové hry. Také rád cestuje, a to jak na delší cesty do zahraničí, tak na kratší výlety po České republice.

 

Text: Martina Peřinková , Foto: Petr Kleiner

související témata