Miroslav Žemlička: Důležitá je trpělivost

Kdy jste poprvé slyšel o společnosti OVB? Jaké byly začátky?

Od roku 1989 jsem pracoval v Německu a v roce 1992 jsem v novinách našel inzerát, že nějaký pan Kauffmann z Drážďan hledá lidi pro finančnictví a poradenství v Čechách. Zavolal jsem mu. Pozval mě na schůzku. Tam už ovšem tento pán nedorazil a nikdy jsem ho neviděl. Schůzka se konala v Bayreuthu v únoru 1992. Řídil ji pan Schindler. To bylo moje vůbec první setkání s OVB.

Jak to pokračovalo dál? Byla to láska na první pohled?

Láska na první pohled ne, bylo to jen takové zkoumání. Měl jsem v Německu velmi dobrou práci i plat a hezký byt. Spíše jsem myslel na to, že se v Německu usadím trvale, než na to, že se vrátím do Čech. Na setkání jsem si připadal trošku jako cvok. Schindler si mě vybral, pořád mi pokládal nějaké otázky a já jsem nevěděl, co po mně ten člověk chce. Ale otázky mě zajímaly. To byl výsledek prvního setkání, ale žádné rozhodnutí. Byl jsem i nadále zvědavý, a proto jsem šel i na druhou schůzku, kde jsem se potkal s panem Finkem, tehdy regionálním ředitelem, a rakouskými spolupracovníky OVB. Další setkání se uskutečnilo v Praze v Obecním domě. Vedl ho Gerd Fink. Bylo nás tam asi 250. Rozdělili nás do skupin. Z okolí Karlových Varů, Sokolova a Chebu nás bylo sedm. Byl jsem přidělený k panu Knollovi. Jezdili jsme pravidelně 1x za 14 dní na školení do Německa. Ale pořád mi chyběly zásadní informace. Sice jsem pořád slyšel, že budu vydělávat peníze, ale chybělo mi to hlavní, a to bylo vysvětlení – jak. Pořád mi chyběla jistota. Jak se budou vyplácet provize, a jestli je to podnikání pro mě jistota, jak je za tím silná firma, jestli má zázemí, zájem a systém.

Dozvěděl jsem se, že se uskuteční velké setkání, říkali tomu Firemní den, v Kolíně nad Rýnem, projevil jsem zájem o to, abych se tohoto setkání mohl zúčastnit. Dostal jsem od pana Finka vstupenku. Pak jsem se dozvěděl, že to ode mě bylo celkem drzé. Ale musím říct, že to setkání mě zaujalo. To byl první vstupní prvek, kdy jsem si řekl, že to vypadá opravdu zajímavě. Teprve tam jsem pochopil, jak vlastně společnost a práce fungují. Byli tam velice reprezentativně oblečení lidé. Chtěl jsem být jako oni, i proto jsem šel předtím pracovat do Německa. Na setkání byly asi 4 tisíce lidí, plný sál. Když byly přestávky na občerstvení, nebyly tam žádné honosné stoly, ale párek s rohlíkem. Ale všichni byli spokojení. Líbilo se mi také, jaká u každého vládla disciplína. Vždy vše začalo včas, nikdo nehlučel. Až později jsem se dozvěděl, že vstup na tuto akci je až od pozice výkonného BL a dále. Přišel pan Otto Wittschier (zakladatel OVB) a všichni vstali. Představil všechny hosty sedící na pódiu. Byli to samí generální ředitelé bank a pojišťoven, dohromady asi 20 lidí. Pan Wittschier mluvil celou hodinu – o úvodu, a jak komunikovat. Říkal jsem si, proč to říká, že to přeci patří do branže někomu jinému. Ale on to podával jinak. Všechno jsem si zapisoval a dávalo mi to smysl.

Pořád jsem se ale nerozhodl, jestli do OVB půjdu. V Německu jsem byl spokojený, měl jsem hezkou výplatu, hezký byt, byl jsem rozhodnutý v Německu zůstat bydlet a nevracet se do Čech.

O několik měsíců později byl druhý firemní den. Pan Wittschier už mluvil o analýze a zdůraznil, jak je důležitá. Ze začátku jsme také dělali analýzy přesně podle jeho návodu. A co je důležité, na setkání dorazili rakouský kancléř Franz Vranitzky. Což pro mě byl signál, že se jedná o významnou firmu, protože účast rakouského kancléře na firemní akci rozhodně není na denním pořádku. A tady jsem se definitivně rozhodl, že do OVB půjdu. Začal jsem si malovat firmu, přemýšlet o ní. Kolik lidí, kde v republice, jestli Slovensko, vše jsem si namaloval a pak už mi chybělo jen začít.

Důležitý moment byla také přítomnost Václava Klause

Ano, on vlastně zpečetil to, že jsem v březnu 1993 skončil v práci v Německu a vrátil se do Čech. V Německu se mě ptali, proč utíkám. Já jsem se vrátil, protože Václav Klaus oficiálně pozval OVB do Čech. Hovořil o malé a velké privatizaci. A že by potřeboval, aby společnost jako OVB byla v Čechách a vysvětlila lidem, co jsou osobní finance a jak s nimi zacházet. A jako tehdejší ministr financí tak sehrál velkou roli ve vstupu společnosti do naší země. A to byl moment, kdy jsem se vrátil do Čech.

Poté jsem oslovil první skupinu na Karlovarsku a Sokolovsku. Přestože já sám jsem pozval 35 lidí, tak na první setkání se jich dostavilo 98. Na toto setkání dorazil i pan Knoll, ale ten neuměl česky, takže bylo vše na mně. Pan Knoll byl mým nadřízeným až do konce roku 1994, od začátku roku 1995 byl mým nadřízeným Gerd Fink.

Jak jste začal budovat strukturu?

Začal jsem na podzim roku 92 tím, že jsem navštívil pár svých přátel. Bydlel jsem v Horním Slavkově, takže Loket, Karlovy Vary a okolí. Každému pozvanému jsem řekl, ať si někoho přivede. Nakonec dorazilo 98 lidí. Začínali jsme v Horním Slavkově, potom jsem své aktivity přesunul do Sokolova. Tam byly tři třídy. Za měsíc jsem vytvořil další třídu v Karlových Varech, kde už byla i moje sestra Dana Benáčková, Věra Zámečníková a další. Podstata byla v tom, že v každé třídě jsem si hledal vedoucí, a ti dostali za úkol postavit další třídy. Byla to byznysová škola velkého rozsahu. Pak jsme se vydali z Varů do Mostu, kde mi pomohl kamarád, který tam pracoval ve školství. Přivedl 30 lidí a já si vybral vedoucí, které jsem vyškolil. Odtud to pokračovalo do Prahy. Zde už se objevili lidi jako pan Šíma, Duchoň, paní Pšeničková. Otevřeli jsme Tachov, objevil se Láďa Kosina. Já jsem vždycky zahajoval, mluvil jsem o motivaci a vedoucí potom pokračovali o systémua dalších důležitých pojmech. V Poděbradech jsme otevřeli jednu třídu, ale to bylo málo. Z Poděbrad jsme tak převedli část třídy do Prahy a do Jihlavy. V Jihlavě přišel Pepík Čihák a jeho sestra, paní Bendeková, a pan Slabý. Po Jihlavě jsme otevřeli šest tříd v Brně.Souběžně s Brnem jsme otevřeli Ostravu a začali jsme připravovat Slovensko.

V čem byla doba jiná?

Bylo daleko větší nadšení lidí. Lidé byli zapáleni něco poznat, snili o svém životě, věřili, že by mohli zažít něco velkého. Vykládal jsem jim o zahraničí, o Švýcarsku, Německu, jak se tam konají různá setkání. Říkal jsem jim zajímavosti. My jsme se na sebe vždycky těšili a těšíme se dodnes.

Byl tento přesahdo dalších zemí důležitý?

OVB je mezinárodní firma. Tím, že vstoupila do Rakouska, Švýcarska a dalších zemí. Mluvil jsem o „všefinančním“ poradenství. O tom, že produkty přijdou postupně a že jim OVB může otevřít i cestu do zahraničí.

Co byly první produkty?

Čekali jsme půl roku na spuštění stavebního spoření. Do té doby nic nebylo. Rok jsme se scházeli a čekali, než se začalo něco dít. V létě dostala licenci Agrobanka a paní generální ředitelka Čápová mi sebrala 400 lidí. Lidi, s nimiž jsem mluvil o stavebním spoření, byli tak natěšení, aby to mohli dělat, že někteří odešli do stavební spořitelny již zmíněné Agrobanky. Nepočkali. A my jsme tři měsíce na to spustili lišku, pak hned vzápětí přišel Wüstenrot.

Kolik vás v té době bylo?

Ke konci roku 1995 nás už mohlo být kolem sedmi tisíc. Nechtěl jsem, aby všichni hned pracovali. Já jsem hledal stále nové vedoucí pro další a další expanzi.

V roce 1993 byla strukturální firma neznámým pojmem. Jak jste se s ním seznámil vy?

Strukturální firmu a její řízení jsem studoval na univerzitě a stále to učím. Ač to zní pateticky, velmi záleží na vnímání lidí. Strukturální systémmusí vstoupit do člověka, aby ho chápal a mohl tvořit. Musí ho pochopit. Není to nic složitého. Stále stejné, jednoduché, opakující se celky. Ale protože je to jednoduché, tak je těžké se to naučit a pochopit, protože málokdo v dnešní složité době věří, že tak jednoduché věci mohou efektivně fungovat.

Jak to bylo s konkurencí?

Konkurence tady nebyla, já jsem ji alespoň neregistroval. Možná tady začaly vznikat různé odnože našich R2 či R3, kteří skončili a neměli praxi, zkušenost, neměli pozadí, neměli to, co jsem tenkrát hledal v Německu, neměli to krytí zad. O strukturálním systému toho moc nevěděli. Uměli ho sice namalovat, ale chybělo vnitřní pochopení a víra. Hnacím prvkem těchto lidí byla pouze touha po penězích.

Co bylo zlomovým momentem, kdy jste si řekl, že se budete finančnímu poradenství věnovat naplno?

Bylo to právě třetí setkání, kde byl Václav Klaus. A co je důležité, na setkání dorazil i rakouský kancléř Franz Vranitzky. Což pro mě byl signál, že se jedná o významnou firmu, protože účast rakouského kancléře na firemní akci rozhodně není na denním pořádku. A tady jsem se definitivně rozhodl, že do OVB půjdu. Začal jsem si malovat firmu, přemýšlet o ní.

Jak reagovali lidé na finanční poradenství?

Já jsem s klienty zacházel asi jinak. Pro mě byl klient vzácností. Vše jsem mu vysvětloval a snil jsem s ním jako s mým vedoucím. Mí klienti vodili další klienty. A velká část mé třídy byli mí klienti. V roce 93 a 94 jsem byl nejlepším zprostředkovatelem v Čechách. To patří k věci, věděl jsem, že musím jít příkladem. přesně tak, jako to dělal Otto Wittschier. Na vedoucí pozici je klíčové nejen školit a budovat, ale také psát smlouvy. Ověřit si, že to funguje. Klienti reagovali dobře, nikdy jsem s tím neměl problém, po mém výkladu mi věřili. Nikdy jsem jim nic nevnucoval. Vycházel jsem z toho, co chtějí. Připravil jsem jim nabídky a volbu a rozhodnutí jsem nechal na nich. To byl princip, který jsem vždy dodržoval.

Byl během vaší kariéry nějaký krizový moment, kdy jste uvažoval, jestli má práce smysl?

Takový pocit neznám. Samozřejmě někdy nastanou situace, jako je třeba úraz, nehoda a podobně, ale věděl jsem, co dělám a co chci dělat, a nikdy jsem této práce nechat nechtěl. Žádné zlomové období jsem nikdy neevidoval. A pokud si řeknete, že je něco těžké, tak je to těžké. Musíte se rozhodnout a jít stále dopředu.

Co je nejdůležitější pro vybudování strukturální firmy?

Možná to bude znít banálně, ale za těch 25 let budování strukturální firmy jsem identifikoval několik klíčových věcí. Člověk se musí rozhodnout a věřit si. Musí chtít a svojí prací žít. Je to jeho systém života, jeho hobby. Když pak dojde ke klíčovému momentu, dynamizaci růstu jeho firmy, musí si uvědomit, že kariérní plán má svou logiku. Výkonnostní i časovou. Že minimální doby mezi jednotlivými pozicemi jsou k tomu, aby lidé vyzráli a měli možnost si nechat předat a zažít důležité věci související s řízením lidí. Jinak se řídí na pozici GST a jinak na RD. Proto je například mezi RD a LD doba dva roky. Musí si osvojit praktické dovednosti z ranku sociální psychologie, vůdcovství. Budování strukturální firmy je tedy o trpělivosti. Nesmí dojít k rušení základní filosofie. Můžou se měnit systémové prvky podle toho, jak se vyvíjí společnost, ale ne systém jako takový. Na budování strukturální firmy je třeba se soustředit! Na její růst, výkonnost. Je důležité spolupracovat, akceptovat a motivovat své vedoucí, stále být příkladem, vzorem a vůdcem pro své spolupracovníky.