Kompromisy se mi chce dělat čím dál míň

Filmový a reklamní režisér Tomáš Bařina, klient OVB Allfinanz, je obecně známý hlavně díky svému celovečernímu debutu Bobule. Jeho doménou však je autorský film.

Do obecného diváckého povědomí jste se dostal svým celovečerním debutem Bobule z roku 2007, předtím jste ale již měl za sebou ceněné i oceněné filmy vzniklé za vašich studií na pražské Filmové akademii múzických umění (FAMU) i několikaletou práci reklamního režiséra. Na čem jste pracoval od Bobulí a na co se můžeme těšit aktuálně?

Nyní mám rozpracovaný film, na kterém vlastně pracuji už od té doby, co jsem v roce 2002 dodělal FAMU. Je to můj srdcový autorský film. Aktuálně dopisuji scénář. Film se bude pravděpodobně jmenovat Ať žije Vrána! Bude to tragikomedie ze současnosti. Zjistil jsem ale, že není vůbec jednoduché, abych se jako stále ještě začínající režisér dostal k autorskému filmu a navíc ještě tak, abych měl podmínky, které ke vzniku filmu potřebuji. Vzal jsem teď také nabídku natočit film Román pro muže podle Michala Viewegha. Ten by se měl točit v březnu a dubnu příštího roku. Příští rok na podzim bude premiéra. Hlavní role hrají Mirek Donutil, Mirek Vladyka, Vanda Hybnerová a Táňa Pauhofová. Bude to také tragikomedie a myslím, že se to začíná slibně vyvíjet, mám z toho docela radost.

Kdy vás film natolik uchvátil, že jste se rozhodl věnovat se mu profesionálně?

Přišlo to nějak samo, ale už v patnácti jsem věděl, že chci točit filmy. Když jsem vyrůstal v 70. a 80. letech, moc dobrých zahraničních filmů tu vidět nebylo. Mám strýce, který pracoval jako promítač v kině a vždycky jsme s ním a rodiči dělali domácí projekce. Strýc přivezl filmy, které normálně v kinech jít nemohly a pouštěl nám je na zeď. To byla věc, která mě asi nejvíc k filmu přitáhla. Byl jsem dítě s velkou fantazií a najednou jsem zjistil, že se dívám na sny promítané na zeď a že existují lidé, kteří ty sny dokáží vytvářet. Na FAMU jsem se pak dostal až na počtvrté, což ale bylo dobře, protože v 21 letech jsem už měl jasno, jaké filmy chci točit. Udělal jsem si tříletou odbočku na filmové vědě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nejvíc jsem se dozvěděl o filmu z toho, že jsem se na filmy díval, to byla nejlepší škola. Srovnávání filmů pak tříbí vkus.

Vrátíme-li se před Bobule, mezi dobou, kdy jste dokončil FAMU a vaším celovečerním debutem je poměrně dlouhá pauza. Proč?

Hodně to asi vychází z toho, že když člověk opouští FAMU (ať už má na škole za sebou cokoliv), žije v naivní představě, že teď bude točit filmy, jak opravdu chce; ale ono to tak v dnešní době prostě není. Film je bohužel čím dál tím víc o penězích. Člověk potřebuje klid na to, aby projekt připravil opravdu dobře, jenže během toho klidu také musí mít z čeho žít. To znamená, že vezmete nějakou práci, která vás ale zase od klidu odvádí. Takže po škole jsem měl komplikovanější období, kdy jsem se rozhodoval, čím se budu živit. Zvolil jsem si reklamu a s odstupem mohu říct, že jsem udělal dobře. Ale trvalo nějakou dobu, než jsem se v reklamní branži dostal na úroveň, kdy opravdu mám dost práce. Vedle toho mám možnost pracovat na svých filmech. Bobule trochu vznikly jako film z přetlaku. Už ve mně bylo tolik energie, že jsem ji potřeboval do něčeho vložit.

Zmínil jste finance. Dovolím si proto hned od filmu trochu odbočit a zeptat se vás na vaše klientské zkušenosti s OVB Allfinanz. Jak jste se seznámil s vaším poradcem Františkem Tůmou, oblastním vedoucím OVB?

Přes kamaráda. Zavolal mi, že mu František pomáhá s financemi. Řekl jsem si, proč to nezkusit a dali jsme si schůzku. Najednou jsem zjistil, že taková věc má smysl. S Františkem jsem se poprvé setkal tuším před čtyřmi, pěti lety. Bylo to období, kdy jsem si říkal, že už bych měl trochu myslet na zadní kolečka. A od té doby, jak se spolu setkáváme, čím dál víc přemýšlím o budoucnosti. Do té doby mě budoucnost nijak zvlášť nezajímala.

Jaké produkty k zajištění budoucnosti využíváte?

Mám životní pojištění, důchodové pojištění, spořící účet zaměřený na akcie a dluhopisy, všechno nějak zkombinované dohromady. Nejsem člověk, který nějak výrazně utrácí, takže si mohu dovolit peníze ukládat. Je pravda, že jsem pořád na začátku. Šetřím na byt, který si, doufám, jednou koupím. Ale je pravda, že v dnešní době to s tím, že by si měl člověk našetřit nějaké peníze, není zrovna růžové.

Znamená to, že vaši branži výrazně zasáhla ekonomická krize?

Film ani tak ne, ale reklamu stoprocentně. Tenhle rok je v reklamě zatím asi nejslabší, co jsem zažil.

Jak vaše spolupráce s panem Tůmou vypadá konkrétně - jste v ní aktivní i vy, nebo spíš čekáte, až se vám ozve a něco vám doporučí?

Je to tak 50 na 50. V něčem sice aktivní jsem, ale František mi tak dobře radí, že ani moc aktivní být nemusím. Scházíme se asi tak jednou za půl roku, probereme, co je nového a podíváme se, jak jednotlivé produkty „jdou". A případně do mých produktů nějak zasáhneme. Změnu děláme asi tak jednou do roka - něco třeba zrušíme, zvolíme jinou banku nebo pojišťovnu. František je člověk, který se živí tím, že sleduje dění na trhu. Na to sám nemám čas. Zhruba sleduji, jak se trhy celkově vyvíjí, ale už ne konkrétní věci. Ve filmu to funguje podobně - jako režisér musím tvůrčím lidem kolem sebe důvěřovat. A takto důvěřuji Františkovi.

Z toho, co říkáte, mi vyplývá, že váš vztah k penězům je spíš konzervativní, že spíše spoříte, než abyste příliš riskoval. Je to tak?

Poprvé v životě jsem teď vsadil Sportku a vyhrál jsem 80 korun. To mě utvrdilo v tom, že už zase dlouho sázet nebudu. Ano, v tomto směru jsem konzervativní. K životu ani nepotřebuji luxus, chci mít nějaký svůj standard.

A co je pro vás do budoucna ve spolupráci s OVB nejaktuálnější - je to třeba právě hypotéka na byt, o jehož plánovaném pořízení jste mluvil?

Na byt šetřím. Kvůli své práci a nepravidelným příjmům si hypotéku nemůžu dovolit. Hlavní je pro mne proto šetřit. Potřebuji mít také nějaký finanční polštář. Pro vaši představu: když jsem třeba točil Bobule, téměř za rok jsem nevydělal vůbec nic. Peníze přišly až po dodělání filmu. Překvapilo mě, když se s příchodem ekonomické krize ukázalo, kolik lidí žije na dluh. Šokovalo mě to, sám za sebe si to vůbec nedokážu představit.

Vraťme se k filmu. Mluvil jste o autorském filmu, tedy filmu, kdy jste autorem námětu a scénáře i režisérem. Autorský film je pro vás typický. Co je vám právě na takovémto způsobu práce blízké?

Zjistil jsem (a možná částečně i díky Bobulím, které nebyly úplně autorský film), že mám výrazný rukopis. A k tomu, aby se můj výrazný rukopis stoprocentně projevil, potřebuji mít svobodu. Potřebuji, aby téma i scénář byly moje, aby atmosféra filmu byla moje. Potom je šance, že film bude dobrý. Jinak je to vždycky částečně kompromis a kompromisy se mi chce dělat čím dál míň.

Dotkli jsme se již vaší práce reklamního režiséra. Režíroval jste třeba velmi známou reklamu s Bóbikem. Co podle vás nesmí postrádat dobrý reklamní spot?

Nejlepší je, když se reklama týká produktu, který je pro lidi opravdu zajímavý. Pokud nemáte nějakou novinku, něco, co je pro lidi zajímavé, můžete se přetrhnout a úspěch to mít nebude. Ale pokud máte něco zajímavého, není pak až tak těžké natočit reklamu dobře. Jsem reklamní režisér, takže se ani tak nezabývám tím, jak dobře je produkt vyrobený, ale tím, jak ho natočím. A tady jsou, myslím, důležité dvě věci: reklama musí být vtipná nebo mít silnou atmosféru a silné emoce. To jsou dvě věci, které fungují. Možná že vtip bude v Česku fungovat ještě o fous víc.

Je to tak, že jako režisér pilujete v reklamě řemeslo, které pak můžete využít ve filmu, nebo jsou pro vás reklama a film dvě nesouvisející věci?

Myslím, že mě reklama jako autora nikam neposunuje. Ale jako režiséra ano. Pro režiséra je totiž nejdůležitější, aby točil. Reklama mě udržuje v tempu, v nějakém rytmu, možná jsem tam získal pár formálních zkušeností. Spíš má člověk díky reklamní zkušenosti větší odvahu. V reklamě si totiž můžu vyzkoušet různé věci, které bych si u filmu nevyzkoušel, protože jsou moc drahé.

Za sebou máte také práci pro televizi - Daleko do Nashvillu, což byl televizní film s až hororovými prvky. Jaká to byla zkušenost?

Vždycky mě baví, když má v sobě film humorný nadhled nebo napětí. V případě Daleko do Nashvillu jsem dostal do ruky úžasný scénář od Eugena Lišky. Byl to bohužel jen půlhodinový film, ale dopadl dobře. I když jsme měli minimální podmínky, abychom ho takto natočili. Pracovali jsme v šílených podmínkách za jízdy v nákladních vagonech, ve strašné zimě, několik nocí za sebou, kaskadérské kousky, hořící vagony... Ověřil jsem si, že jednou bych si chtěl takový film natočit jako „celovečerák".

Je něco, co vás na celé přípravě filmu nejvíce baví?

Vždycky vás asi nejvíc baví právě ta fáze, na které pracujete. Nejdřív vás nejvíc baví psát scénář, pak vás baví natáčet, pak vás nejvíc baví stříhat, pak premiéra. Každý film je obrovská výzva, na kterou se musíte velmi koncentrovat. Je pravda, že kdysi mě nejvíc bavila střižna, protože tam byl klid. Teď už mě baví v podstatě všechno.

Nahrál jste mi na otázku: jak snášíte právě premiéry, první ohlasy diváků, kritiky?

To je věc, kterou, doufám, postupem času a zkušenostmi vyladím. Když máte první film v kinech, je to šok. Člověk není zvyklý, že by ho někdo výrazně kritizoval. Hlavně jde ale o to, abych měl vlastní názor. Jakýkoliv film natočím, je pro mě důležité, abych s ním byl spokojený v první řadě já. A se svým filmem nejsem nikdy spokojený, vždycky budu pochybovat. S Bobulemi je to to samé - pro mě je to stále film na 50 procent.

Když se podíváme na vztah českého státu k filmovému průmyslu - co je podle vás důležité?

Strašně důležité jsou pobídky zahraničním filmařům. Zahraniční produkce sem totiž přinesou peníze, rozhýbají místní pracovní trh a dají práci lidem, kteří ji opravdu umí. Když nepracují, kvalita jejich práce jde dolů. Kvalitu totiž vytváří konkurence. Filmový trh se v Česku v poslední době strašně změnil. Producenti se příliš soustředí na to, aby měl film návštěvnost v českých kinech, protože ta je pro ně největším zdrojem příjmů, a právě návštěvnosti filmy podřizují. Proto nejsem v poslední době moc nadšený z české kinematografie - filmy jsou totiž často z tohoto důvodu nekvalitní, příliš se podbízejí takzvanému většinovému vkusu, na který já osobně nevěřím. Producenti musí dát autorům větší svobodu, protože to je jediný způsob, jak může vzniknout kvalitní film. Současně by se také čím dál více měli soustředit na zahraniční trh, který je obrovský. To neznamená, že by tomu měli podřizovat témata příběhů, ale zůstat český. Český film měl ve světě vždy tradici, protože ať chcete nebo ne, je osobitý a výjimečný. Především samozřejmě svým humorem.

Jak odpočíváte, čím trávíte volný čas, máte-li nějaký? To je docela problém, čím víc pracujete, tím víc práce následně máte. Moc volna nemám. Nežiju vyloženě ve stresu, myslím, že si umím zorganizovat čas. Ale že bych měl nějaké výrazné koníčky, nějak hodně sportoval...to opravdu ne. V poslední době mi čas spíše organizuje pejsek - vřele doporučuji.